Zrození Tragedie - F. Nietzsche

část 4. - 7.

4. 

Ono apollónské homérské snění není ničím špatným, uvědomujeme-li si, že jest pouze iluzí. Je to jako sen a bdění, přestože by se zdálo, že bdění jediné je hodno a důstojno našeho zakoušení, je to právě snění, jenž nás drží při životě, rozdmýchává v nás onu metafyzickou vůli.

Nejskvělejším tímto apollónským umělcem byl právě Homér. V něm ona touha po životě, po vidění smyslu v iluzi, je právě smyslem celého života. Proto má moderní člověk vyrůstající z křesťanské tradice blíže právě k bohu Dionýsovi a podobné 'mystice', neboť podle Bible je právě ona svévole, ona myšlenka, že vůle smrtelníka je smyslem života, pokládána za největší hřích. Ne, že by v Dionýském náboženství byla nějaká 'vůle boha' či co, ale smysl je právě v oné jednotě, netvoření. Není to tedy tak, že tvoření by bylo zlé, jako je tomu v dualistické Bibli, ale nemá vlastně žádný smysl, což není ani dobré ani zlé, neboť dobro a zlo jsou též pouze naší iluzí a interpretací.

Tato iluze pak není smrtí, něčím méně jsoucím, ale naopak životem, pudí v nás právě onu vůli k životu i přes všechnu silénskou moudrost. Každému pak jest zapotřebí apollónské víry, iluze a smyslu. Něco hold vždy musí označit za dobré, za hodno snahy. K něčemu se vždy musí přiklonit, chce-li zůstat naživu. Proto nelze termín iluze chápat jako něco, co by nám v bytí bránilo, ale právě naopak jako to, co nás udržuje při životě a pudí v nás tuto ganymédskou povolnost ke světu a touhu zalíbit se bohům. A tak můžeme se obelstít, že naše existence jakožto individua, jenž se chce zalíbit bohům, jenž hrdinsky žije, je dobrá, přestože jest pouze utrpením a odtrhnutím od prajednoty.

Spousty lidí z pohledu křesťanství zve pohanství, právě ono v homérském stylu, za naivní a bakchické šílenství za primitivní, ale jsou to právě křesťané, jenž si lebedí v neroztříštitelné iluzi, kteří povýšili onu jednotu na smysl všeho a její nahlížení za požehnanou slast a blaženost. Takovýto spletitý komplex snů a iluzí je těžko opustiti. Já si však ani nemyslím, že by na tom bylo něco špatného, ale neuvědomuje-li si to člověk, stává se pak právě on naivním - ale to jistě též není třeba považovat za hřích. Mě osobně se v Bibli líbí právě ony pasáže, které si takto typicky neprotiřečí a staví se k prožívání 'střízlivěji', nepovažujíce vlastní mínění za vědění. Například Amos 5:18 " Běda těm, kteří touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou a ne světlem." Nejde o to, že by Hospodinův den, onen sabat, byl něčím špatným pro člověka, ale bude koncem pro člověka, a tedy v něm nelze hledat smysl. Bez Apollóna bychom hold neměli smysl k žití.

V apollónském světě jsou hlavními hesly právě "poznej sám sebe" a "všeho s mírou" (Gnóthi seauton & Mēden agan) na rozdíl od světa dionýského, kde vše touží po splynutí v jednotu v bezmezném hýřivém reji samotného bytí. Právě Apollón jest bedlivým strážcem oné lidské pýchy (ὕβρις), která nemůže dojít vrcholu, aniž by nenásledoval pád - proto je to také bůh věštění. Není to však taková nutnost jako můžeme vidět právě v Bibli, kdy je taková pýcha doslova hříchem a Bůh ji musí ztrestat, je to přirozenost, řád života a ani Apollón ji neshledává hříchem, ale pouze varuje před jejími nevyhnutelnými následky. Je to bůh věštění právě proto, neboť je takovýmto druhem a zvěstovatelem moiry, osudu. Takovouto věštbou pak chrání člověka před překračováním osudu pro jeho vlastní dobro. Chrání jej v slově uměřenosti proti bezbřehosti a hnusu dionýství a také před krutým osudem, upomínaje člověka na to, že za každou velikost bude muset trpět. Trpět stejně jako Oidipus za svou moudrost a Prométheus za lásku k lidem, trpět touto metafyzickou nutností. A právě proti Apollónovi stojí oni hrůzostrašní titání, oni staří hrdinové se svou velikostí, za kterou budou neodvratitelně trpět, avšak která bude jim tím nejlepším i spolu se vším utrpením. Chceme-li tedy pohlédnout na tragedii, pak v tomto umění nesmíme opomenout i tohoto titánství.