Zrození Tragedie - F. Nietzsche

Část 20. - 25.

20.

Nietzsche vidí naději v duchu německém, který by se mohl poučit od antických Řeků a dát znovu povstat tragice. Takového nadějného  ducha vidí například v Goethem, Schillerovi, Beethovenovi a Wagnerovi.

Řecký duch bývá jaksi znevažován v dnešní době a učitelský výklad bývá redukován pouze na jakési soucitne zminky o Řeckém veselí a idyle.

21.

Řekové stáli, jak politicky tak celkově, mezi Indií a Římem a neustále byli ponoukani, aby se rozhodli, ke kterému se přikloní. Zdali k dionýske Indii nebo apollónskemu Římu. Avšak nebyli by to Řekové, kdyby nepřišli se svou vlastní třetí variantou právě ve sjednocení obou principů, mýtu a hudby, jenž dosahuje vrcholu v tragédii.

V tragedii hudba nepromlouvá k nám, vykládajíc o postavě, ale postava k nám promlouvá, vykladajíc o hudbě.

22.

"On [řekl bych pravděpodobně umělec dionýský, tragický] vidí před sebou tragického hrdinu v epické kráse I zřetelnosti a raduje se přece z jeho zániku. Chápe scénický děj až do samotného nitra a přece se utíká k tomu, čeho chápati nelze. Cítí, že hrdinovo jednání je oprávněno, a je přece ještě více povznesen, když toto jednání svého původce zničí. Hrozí se muk, jež hrdinu zasáhnou, a přeci v nich tuší slast vyšší a daleko, daleko mocnější. Vnímá očima víc a hloub než kdy a přeje si přec být raněn slepotou." Myslím, že tento popis je absolutně perfektní.

Takovýto hluboký smysl tragédie není všem dáno postřehnout a často v ní lidé vidí pouze hrdinův boj s osudem a tragické afekty. Tragédie jakoby nás dnes vyváděla z harmonického okolního světa a předkládala nám něco trudneho, útrpného. Přitom záměr tragédie je docela opačný, a to naopak umělecky umirnit tuto trýzeň.

23.

Jak si člověk může otestovat je-li tedy divákem estetickým či sokratovskym teoretikem? Pozná to podle toho, jak dokáže vnímat mýtus. Pro moderního člověka je mýtus něco někdejšího, starodávného a přistupuje k němu učenou cestou, oklikou přes abstrakce. Nu, kdo by si dokázal představit mýtu jinak než abstrakci, dneska? Na mýty přeci dnes nahlížíme historicky a kriticky.

"Až dosud byli Řekové [do zániku tragédie] bezděčně nuceni vše, co prožívali, ihned spojovati se svými mýty, ba jen tímto spojováním to chápati, takže se jim i nejbližší přítomnost jevila sub specie aeterni [mimo prostor a čas, z hlediska věčnosti]." Takto tedy vypadá opravdové žití mýtu.

Takto tedy metafyzicky z pohledu mýtu nechť se tedy vnímá národ, nikoli historicky - z pohledu linie času.

24.

Tragédie je nejperfektnejsi syntézou apollónského a dionyskeho principu. Dionýska hudba nám dopřává ono metafyzické prohlédnutí za, do nezměrné propasti, zatímco apollónske umění činí toto nahlížením snesitelným a vystihuje naše prožívání v dramatu.

Takovýto zážitek nikdy nemůže zprostředkovat pouze apollónske umění bez prvotního význačného dionyskeho smyslu. "Nestačila nám nejjasnější zřetelnost obrazu, neboť zdálo se nám, že obraz sám něco zjevuje i zakrývá." Obrazné umění je stále jen iluzí a čím více nám zjevuje, tím více zároveň zakrývá. Na druhou stranu samotný dionýský princip do té míry přivádí člověka k životu samotnému, že jej vede jedine k záhubě. Tedy ani jednoho není radno nazírat bez druhého a ani v jednom se člověk nepoučí. Aby mohl přežít a vidět smysl v nesmyslnosti života, musí si být vědom obojího a hledat právě takovou tragickou stravitelnou rovnováhu.

Pokud nás tragický mýtus neustále konfrontuje s nespravedlnosti a marností života v těchto tragických hrdinech, jak v něm přesto vše můžeme nacházet takovou estetikou slast? Odpovědi je, že život a svět je možné ospravedlnit jedine z hlediska estetického, nikoli morálního. Proto i všechna nespravedlnost a disharmonie může být chápána, chápána esteticky, tragicky.

25.

Princip dionýský pudí k nejskvělejšímu umění právě tím, to jest pravým opakem umění, že umění pouze vdik němu může být krásné a nikoli povrchní, může si být jaksi 'vedomo' své iluze.

Kde se nejblíže přiblížíme Dionýsovi tam k nám hned nezbytně sestupuje Apollón a svým uměním dává smyslu všem těm surovým nesmyslům, které bychom museli zřít. A tak prahneme nahlédnout dále, právě jsouce haleni v závoj krásna Apollónova.

Nuže teď teprve je člověku možno ohromeně ctít řeckého ducha starověké Hellady. Jen si představme ten vznešený národ a onu zapomenutou zemi! Nebylo by nám pak nutno ptát se přesně takto; "Blažený národe, jak velký je as Dionýsos mezi vámi, potřebuje-li délský bůh takovýchto kouzel, aby vyhojil vaše dythirambicke šílenství!" A slyšme I odpověď, jíž by se nám dostalo od tohoto Hellena: "Rci však i toto, ó podivný cizinče: jak hluboce bylo tomuto národu trpěti, než mohl dojíti této své krásy!"

Originál: https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/49/51/84/zrozeni_tragedie.pdf