Zrození Tragedie - F. Nietzsche

Část 8. - 10.

8.

Satyr jest nejhlubším a nejzákladnějším symbolem tohoto dionýství a tragedie. Satyr byl něčím vznešeným a božským, opojen touto touhou po jednotě přírody, nezkrotnou touhou po tomto jen těžko popsatelném, naplněn oním musickým duchem. Je mylné představovat si jej jako onoho romantického pasáčka, prodlévajícího v romantické umělecké přirodě. To by byl jen největší vyrchol apollónského umění! Takový satyr je právě pravý opak, představuje onu nejhlubší tragiku, člověka naprosto přemoženého oním Světem. A tato tragická představa dochází v něm právě onoho satyrského podivuhodného veselí. 

Lídé berou básnění a všechny ty básnické obraty a exprese jako něco vyumělkovaného, záměrnou uměleckou interpretaci, ale básníkovi opravdu, když je nucen vyjádřit toho musického ducha, který v něm hýří, nějakýma obratama, na mysli tanou přesně takovéto metafory, jenž jsou mnohem reálnějším a objektivnějším popsáním 'skutečnosti' než cokoli jiného. Nesnaží se tedy vyumělkovat ten svůj prožitek, ale ani mu nezbývá to vyjádřit jinak. (Sám to znám skvěle z vlastní zkušenosti). Správná poesie nemá být abstraktní, ale popisovat docela reálné a známe skutečnosti tím nejprostším způsobem. Pak jen připomeňme ještě, jak pravil Walt Whitman, že "velcí spisovatelé potřebují velké čtenáře".

Básník, epický i lyrický, si nemusí uměle vymýšlet různé fantasie a zahalovat svět do závoje různých básnických figur a blbostí, ale básník 'naplněný bohem' - onou ispirací, o které mluví třeba i Sokrates - přímo vidí a prožívá takové věci, které není možno ani nějak lepé a jasněji popsat a vyjádřit - a vůbec vyjádřit tohoto musickeho ducha je docela bolestné, když jej musí jako nějaký titán rozsápat a rozkouskovat.

Při řeckém dramatu pak člověk nepozoruje děj před sebou jako nějaký malíř pozorujíci postavy na plátně, ale postavy vyjadřují přesně tohoto jeho musického ducha a jakoby propůjčují hlas tomuto duchu. Divák tedy splyne s divadlem, neboť herci a chór vyjadřují jeho vlastní zcela reálné a aktuální prožívání. 

Ze začátku byl tedy tragedií pouze chór, který byl právě vyjádřením tohoto Dionýského musického ducha, a mimo něj nic jiného. Teprve postava Dionýsa, která je apollónsky zhmotněna ve středu, započíná drama. Nejvyšším však jejím vyjádřením je stejně stále chór, který v sobě nese i stává se oním duchem samotným tady a teď na scéně a postava vyobrazena uvnitř je zas apollónské vyjádření.

Chór má pak za úkol vznítit v divákovi takový stav dionýský, aby on nepozoroval herce na scéně a drama celkově pohledem estetickým, jako nějaký kritik umění, ale aby viděl opravdového Dionýsa a zakusil tohoto ducha, avšak právě takovým způsobem, kdy nebude zapomínat na Apollóna a bude to moci snést bez větších bolestí a trýzní. Avšak tento herec Dionýsos není něčím druhým, ale zhmotněním jejich vlastního opojení. Oni nejsou tím apollónským principem, který nazírá na drama jako něco uměleckého, předstíraného, ale naopak herec Dionýsos je oním principem, neboť zhmotňuje jejich dionýskou představu. 

9.

Tragedie tedy tímto apollónským vyjádřením nachází ideální míru mezi těmito principy, takovou, která je bezpečně stravitelná i pro citlivého a vnímavého ducha Hellénova.

Dionýské veselí a celkově tato radost při sledování tragedie vychází právě z projevu oné zakušené trýzně, kdy si člověk uvědomí, že život nemá smysl a je a bude pouze strádáním, ale právě v tom tkví jeho podstata, tedy to naplňuje diváka tragedie dobrým pocitem, že jest takto vyjádřena podstata života, který tedy ani nemá smysl - v takovéto dialektice nachází divák spásu. Člověk se staví proti tomuto duchu jakožto onen hypocrites - titánsky a vzdorovitě, avšak stále s vědomím, že nad takovýmto duchem není možno zvítězit. Na rozdíl od biblické poníženosti a přijmutí všech těchto nespravedlností (jak o tom například geniálně pojednává kniha Job) je zde svévolné uvědoměním si své smrtelnosti, individuality, která čelí nespravedlivému osudu. Antický Hellén se pokorně nesmiřuje s krutou nespravedlností, ale svévolně proti ní povstává a vyjadřuje svou touhu po spravedlnosti a zoufalství nad krutým osudem.