Run A Way [Shingeki no Kyojin]

Jiskra

Byl jsem v posledních dnech nějak hluboce ponořen do myšlenek, když nastala další výprava za zdi. Musel jsem uznat, že počasí nebylo zrovna na takovou vyjížďku dokonalé, ale co generál Erwin řekl, muselo se plnit, jak jinak.

Necítil jsem se vůbec dobře, když jsem nasedl na koně, který se měl nacházet přímo uprostřed našeho malého pětičlenného hloučku a tento fakt mým nepříjemným pocitům taky moc nepomáhal.

„Erene, jsi v pořádku?" ozval se hlas Mikasy po mé pravé straně, ale já nebyl v tom stavu, kdy bych jí mohl odpovědět nebo prostě jen něco ze sebe dostat – nějaký zvuk, nějakou myšlenku. S těží jsem se stále vyrovnával se smrtí skupiny, kterou měl ve vedení Levi heichou. Pevně jsem při vzpomínce na ty čtyři sevřel řemena, kterými jsem svého koně popoháněl kupředu, aby držel krok s ostatními. Zemře někdo další? Zemře někdo z mých blízkých?

Smrt, smrt, smrt. Mohl jsem téměř cítit její chuť na jazyku a do nosu se mi vkradl její nesnesitelný a odporný zápach. Ty smrti... Všichni... Z jedné strany mě to nutilo jít dál, pokračovat. Měl jsem naději, smysl existence, protože jsem díky tomu měl odhodlání pozabíjet všechny ty zkurvené proklaté titány až do posledního.

Z druhé strany každá smrt pro mě byl jako řetěz, přikovaný na mých končetinách – táhne mě dolů. Další smrt je rovný dalšímu řetězu, který mě postupně začne dusit dokud mě nezabije úplně.

„Pohněte sebou, spratci." Chladný hlas Levi heichou bylo to, co mě pokaždé dokázalo vytrhnout z laviny smrtelných myšlenek a když jsem před očima, přímo naproti sobě spatřil odznak Legie, na chvíli mi všechno zmizelo z hlavy.

Křídla svobody. V porovnání s královským jednorožcem a krvavě rudými růžemi jen ony dokázaly nahnat ten správný pocit. Pocit, že když budeš bojovat, budeš volný, svobodný. Nebylo to tak i se smrtí? Že když umřeme, tak budeme volní? Nevím, nikdy jsem neposlouchal ty debilní kecy duchovních. Na co? Všichni věděli, že stěny postavili naši předci a ne neexistující bohové.

A Bůh je jen jeden. Jeho jméno je Smrt.

„... A jediné, co můžeme říct Smrti – ne dnes."

Pamatoval jsem si ty slova tak jasně. Ta slova, která vyřkl před dávnou dobou můj zmizelý otec.

*Po třech letech*

„Zachránil lidstvo! Tak ho nemůžete popravit!"

„Nemáme na výběr! Copak to nechápete, kapitáne Ackermanová?!"

„Jsem zásadně proti tomu! Desátník Ackerman mě podpoří!"

A ticho.

Levi heichou neříkal nic. Nemohl jsem je vidět, byl jsem v cele v podzemí s rukama na kolenou. V okovech. Kolikrát jsem už byl v okovech? Dokázal jsem si na to ale zvyknout. Stejně tak jsem si poslední týden zvykal na to, že zemřu. Budu popraven. Desátníkem Ackermanem. Levi heichou. Nejsilnějším vojákem lidstva. Já jediný teď představoval opravdovou hrozbu pro lidstvo, protože jsem poslední titán.

Smutný úšklebek se mi mihl na tváři, ale dlouho se nezdržel. Už dávno jsem to přeci věděl nebo ne? Už dávno mi přece bylo jasné, že lehnu pod břitvy dvou mečů, určených na popravu chodících obrů. Teď jsou ale určeny na mojí popravu.

„Levi, rozumíš tomu, že až vyhladíme všechny titány, bude Eren poslední?" Hlas patřil generálu Erwinovi. Kdo by nepoznal ten chladný hrdelní hlas?

„A proč mi to říkáš?" Druhý hlas patřil tomu, který mě už několikrát zachránil – Levi heichou.

„Protože ty budeš ten, kdo ho zabije."