Run A Way [Shingeki no Kyojin]

Tma

Byl to vlastně normální den, uchylovalo se k zimě a už to byl skoro rok co jsme se nacházeli na našem tajném místě, který pro nás byl kouskem zaslouženého ráje.

„Nehýbej se! Nebo chceš mít zabodnuté nůžky v krku?" zanadával heichou, když se snažil mé o kus dlouhé vlasy ostříhat a já se na taburetu nervozně pohupoval.

„Mám už hlad, no tak, Rivaille-san! Nemůžeme to nechat na jindy?" Chtěl jsem se otočil, ale když jsem se nepatrně píchl o ostrý konec železných nůžek, rozmyslel jsem si to.

„Ne. Už jsme tohle odkládali dost dlouho."

Popravdě už asi 2 měsíce.

„Ach jo, nemohlo to počkat až bychom povečeřeli?" položil jsem spíše řečnickou otázku, ale heichou mi na ni stejně odpověděl.

„Nemohli, protože mě to až moc štve."

Nafoukl jsem tváře a celou dobu už radši mlčel, dokud heichou nedodělal svojí práci.

„A teď to tu zameť."

On si ze mě opravdu snad dělá srandu.

„C-Cože?! Ale no táááák, heichooou! Mám hlad! Prosím!" A abych to opravdu nemusel dělat, sestrojil jsem štěněčí oči, což byla nejúčinnější zbraň.

Chvíli si mě prohlížel s kamenným výrazem, i když jsem moc dobře mohl rozpoznat pobavení, než nakonec povzdechl s jednoduchým fajn.

Byl jsem rád, že od té doby co bydlíme spolu, začal heichou víc jíst. Dřív jsem ho viděl jíst strašně málo nebo prakticky vůbec a teď snědl aspoň o něco větší než menší porci. Oba jsme ale začali víc ponocovat. Samozřejmě, že to bylo způsobováno našim milováním, ale když jsme se nemilovali, tak jsme jen leželi a povídali si nebo si prostě jen dívali navzájem do očí za do provodu ticha. Mohl jsem s ním mluvit o všem, o každé blbosti nebo mu vylít svojí duši a on... on to všechno bral v pohodě, bez problémů a stejně tak to bylo i z mé strany.

Dveře se rozletěli dokořán a než jsme stihli zvednout hlavu, ozval se známý hlas: „Jsou to oni! Dělejte, vemte je!"

V pohotovosti jsme s heichou vyskočili a začali se bránit.

Jak nás do prkna našli!? Nechcete mi říct, že nás celou dobu hledali!? Celý ten rok?! Proč se na nás prostě nevybodli?!

Jednoho vojáka jsem omráčil ránou do krku a druhého jsem kopl nemilosrdně do rozkroku a pak kolenem do obličej, když se sehnul. Nečekal jsem ale, že někdo z těch zmetků mě chytí zezadu a nejenže jsem nemohl nic udělat, nemohl jsem se ani transformovat.

„Erene!" křikl na mě heichou vyděšeně, ale v ten moment chytili i jeho. Každého z nás drželi dva muži a my se jim nemohli vysmeknout. Nemohli jsme nic, jen se dívat na toho zmetka z policie, co stál u otevřených dveří, který se teď tak potěšeně šklebil.

„Erwine? Nechávám je na tobě."

Ve dveřích se náhle objevil náš bývalý generál Erwin Smith a ten policajt konečně vypadl.

„G-generále...!" řekl jsem radostně, že nás z toho dostane, ale když na mě spočinul pohled chladných modrých očí, ihned jsem zmlk.

Prvně co udělal, přešel k Levimu, ignoruje moji přítomnost.

„Jsem hluboce zklamán, Levi."

Cože? Slyšel jsem dobře?

Doufal jsem, že je to jen prostě nějaký plán. Ne, já se spíš modlil, aby to byl nějaký plán.