Run A Way [Shingeki no Kyojin]

Záblesk

 „Nemyslíte si, že by bylo fajn se někdy vrátit na nějakou chvilku za zdi?"

Heichou v ten moment až moc zatlačil na okenní parapet, který zrovna utíral a on s hlasitým křupnutím praskl. Když se ke mně otočil od své práce, na kterou teď nejspíš úplně zapomněl, viděl jsem, že jsem to radši říkat neměl.

„A ty si myslíš, že tě nebudou chtít na místě zabít a místo toho tě přivítají s otevřenou náručí?!" jeho hlas byl teď opravdu přímo ledový, že jsem cítil chlad, pomalu se šířící po mém těle, což mě donutilo na prázdno polknout.

„J-jen jsem se ptal!" snažil jsem se sám sebe zachránit nějak od toho pohledu plného zlosti, ale po chvíli už heichou vypadal klidnější.

Uměl se opravdu skvěle ovládat, o tom nebyla ani sebemenší pochybnost.

„Už se tam nevrátíme, smiř se s tím," pronesl po tom, co se ke mně znovu otočil zády, aby mohl pokračovat ve své práci, ale všiml jsem si, že byl tím lehce rozhozený, když třel prasklinu v parapetu, jakoby to byla nějaká zažraná špína.

Přešel jsem od provizorní knihovny, kterou jsem zrovna uklízel, k němu, abych mohl obtočit své ruce kolem něj, přitisknout se k jeho zádům a vtisknout mu polibek do vlasů.

„Chcete mě mít pro sebe, že?" Tohle jsem už věděl dost dlouho. A věděl jsem také, proč mě zachránil. Všechno to do sebe prostě zapadalo, dávalo to smysl. Miloval mě, i když mi to nikdy neřekl. Neřekl jsem to ale ani já. Prostě jsme to oba věděli.

Tělo v mé náruči se ke mě otočilo čelem a nebeská šeď se setkala se smaragdovou barvou mých očí. Hodně krát mi to tvrdil...

„Pořád nemůžu pochopit jaké přesně barvy jsou tvoje oči."

Leželi jsme spolu v naší společné posteli, která vznikla spojením našich dřívějších, kde jsme spali zvlášť. Ruku jsem měl podloženou pod svojí hlavou a druhá líně klouzala po křivce zad heichou, když ležel vedle mě na břiše a díval se mi už asi deset minut v kuse do očí.

„To pořád hádáte jakou barvu mají moje oči?"

Místo odpovědi jen nepatrně naklonil hlavu na stranu, jakoby se snažil mé oči prozkoumat pohledem ještě z jiného úhlu.

„Řekl bych, že jsou barvy smaragdu," konstatoval po další minutě a dál si je se zájmem prohlížel.

„Smaragd? Myslím, že jsem to někde slyšel. Možná od Armina." Nemohl jsem si přesně vybavit, jestli jsem to slyšel od někoho jiného nebo jestli to Armin nečetl v jedné z těch vládou zakázaných knih a vnějším světě, ve kterém jsme teď žili.

„Ten malý blonďák je opravdu chytrý. Smaragd je drahokam."

Ha, jak jednoduché.

„A tvoje oči mají barvu lesknoucího se smaragdu na slunci," dodal, než zamyšleně řekl: „Nejkrásnější na světě."

„Ano chci. Je to až tak těžké poslechnout můj rozkaz, aby jsi zůstal se mnou?"

Takovou upřímnou odpověď jsem popravdě nečekal, ale v poslední době mě heichou hodně překvapoval. Tím, že jsme nemuseli bojovat s titány a žít mezi jinými lidmi se postupně stával víc otevřenějším a upřímnějším. A to mi dělalo radost.

„Nejsou tu zdi, takže jsme si tu rovni, zapomněl jste?" Úšklebek se mi mihl na tváři, když jsem si na to vzpomněl. Před půl rokem...