Run A Way [Shingeki no Kyojin]

Světlo

 „Erene, na čajovníku už listy dost zvadly tak je laskavě nasbírej."

Jo, heichou vážně miloval černý čaj, že si i tady zařídil čajovník a dokonce si zjistil jak se černý čaj dělá! Byla to ale jedna z těch málo důležitých myšlenek, které mi párkrát proběhly hlavou. Důležitější bylo to, že jsem byl šťastný. Konečně jsem žil. Žádní titáni, žádné boje a hlavně žádné smrti.

Už to byly dva měsíce co jsme žili v našem malém kousku ráji.

S heichou jsem se nikdy nehádal. Stále jsem se v podvědomí (a i normálně) k němu choval jako k nadřízenému a měl jsme pocit, že on o tom ví. Konec konců, už jsem v něm mohl číst, i když jeho tvář prakticky pořád zůstávala nečitelná. Domek jsme společně dostavili, zasadili potřebné plodiny a ostatní jsme dobývali z přírody, protože byla ještě lidmi neporušená.

„Ví někdo o útěku?" dotázal jsem se heichou, když jsme po týdnu přebývání u pobřeží seděli líně na skalce a pozorovali kutálející se vlny.

„Samozřejmě. Nikdo ale neví kde jsme." T

ak bylo jasné, že teď už to všichni ví, když nás málem chytli u Marie.

„Ani generál Erwin, Hanji-san, Armin, Mikasa a ostatní?"

„Když říkám nikdo, tak nikdo."

Co tenhle muž jen nedokáže?

„Rivaille-san, proč jste mě zachránil?"

Chvíli mlčel, než se zvedl a se slovy, že jde spát, odešel do stále nedostavěného domku.

On ale po nocích nespí. Jen utekl od odpovědi.

Někdy jsem na ten den vzpomínal a od té doby jsem se heichou neptal, proč mě zachránil. Věděl jsem, že mi stejně neodpoví a já to respektoval, i když mě to kolikrát štvalo. Z druhé strany jsme se ale dost sblížili a pár krát jsem se přistihl, že přejímáme zvyky toho druhého. Já třeba pár krát omylem nahodil jeho chladný hlas a on začínal držet hrnek jako já (doposud se divím, jak ho dokáže držet za kraj) a nejen to – hodně jsem se o něm dozvěděl. Pověděl mi jak se vlastně dostal k Legii. Také mi pověděl o svých mrtvých přátelích Isabelle a Farlanovi...

„Jste si s Isabelle podobní. Máte oči stejné barvy." Bolest se zračila v jeho očích, když nahlédl do těch mých. Bylo mu smutno. Hluboce smutno, že i mě to dralo duši.

Nechtěl jsem ho takhle vidět. Takhle neuvěřitelně smutného. Málem se k němu mé ruce natáhly, abych ho sevřel ve svém objetí, když se podíval znovu na nekonečný oceán.

„A oba jste nevychovaní spratci."

Když jsem si uvědomil, co jsem chtěl udělat, stáhl jsem ruce. Co to sakra dělám?

Všiml jsem ale i, že je ke mně heichou o hodně... milejší? Ne, tohle slovo se nehodí. Nejspíš by se víc hodilo, že má se mnou trpělivost. V podstatě, už jsem to na něm pozoroval dřív – ještě když jsme s titány teprve bojovali, ale tenkrát to byla jen domněnka. Teď to byl fakt.

„Rivaille-san, jdu k oceánu, jdete se mnou?" nabídl jsem svému spolubydlícímu po té, co jsem donesl listy čajovníku do kuchyňky, kde heichou, jako normální čtvrteční den, vytíral každou poličku. Proč jsem mu to vlastně nabídl, když jsem věděl, že stejně odmítne? Nebylo přeci nic, co by mohlo jeho uklízecí rituál narušit. Jedině snad nečekané objevení titána by to dokázalo.

„Fajn."

Co? Vážně?

S pootevřenou pusou jsem sledoval heichou, jak odkládá utěrku a sundavá si šátky, chránící jeho obličej a vlasy.