Když kouřím, tak piju /Stein27

36. konec

Po devíti měsících

,,Hlavně dýchej, už tam budem" říká nervózní Dominik, který mě právě veze do porodnice. Kontrakce a prasklá voda značí jen jediná, naše.. Teda.. Moje miminko už je na cestě.

Snažím se zhluboka dýchat, až do chvíle než zaparkuje u porodnice. S bolestmi dojdu na recepci, kde mě hned vezmou na pokoj. Ukecali jsme to na to, že Dominik je můj bratr, takže ho pustili semnou.

Na pokoji mě vyšetří. Já i miminko jsme v pořádku a nejspíš budu za chvíli moct rodit, až budou pravidelně kontrakce.

,,Nechceš zavolat někoho? Třeba otce toho?" zeptá se Dominik, který momentálně zkoumá úplně vše, co na pokoji je.

,,Asi ne"

,,Proč? Měl by u toho být, přeci jen tohle je pro chlapa nejlepší den v životě"

,,Beztak už zapomněl, že existuju" myknu rameny.

,,Ne. Mio, psal mi pomalu každý den a ptal se jak ti je, co mimi, jestli už víš co to bude, jestli o něm náhodou něco neříkáš a takový"

Moment, on mu psal skrz mě? Cože? Proč nenapsal mně?.. Třeba, protože ho mám v bloku celou dobu?..

,,Není to dobrý nápad" vydechnu, při čemž mi začnou další kontrakce, které prodýchávám.

,,Furt tě miluje Mio, s nikým nebyl od toho, co byl za tebou a s Lucií není, má u sebe Tondu, skládá zas depresivní písničky o lásce a jsem si skoro jistej, že by u toho chtěl být. U Tondy prý nebyl a strašně ho to mrzí, ale Lucie nechtěla"

Ticho, které po tomhle proslovu následuje, je snad nekonečné. Tedy do chvíle, než dostanu další kontrakce. Kontrakce provází i můj křik a následně prodýchávání.

,,Nemám zavolat toho doktora?" zeptá se Dominik, je z toho celý vyděšený. Možná víc, jak já.

,,Petra zavolej" špitnu a on nasadí jeho úsměv od ucha k uchu.

,,Jdu" zmizí z pokoje na chodbu

Pohled Petra

Chillovaní ve studiu je teď moje oblíbená činnost. Vlastně nic jiného poslední.. Dejme tomu nějaký ten měsíc nedělám. Skládám zas depresivní songy, přijdu si jak ve svých teenage letech, kdy jsem složil broken song o každé z těch holek, co jsem měl v posteli. Jenže, teď je to prostě jiný. Furt ji miluju, to se tenkrát dělo taky, ale tenkrát žádná nečekala moje dítě. Vlastně třeba si už někoho našla a porodila? Možná?

,,Někdo ti volá debile, zvedni to už" hodí po mně David telefon. Asi jsem zrovna nevnímal no.

Na displeji se objeví "Citta" a já telefon zvednu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak to odmítnu, ale co kdyby to bylo něco důležitého? Třeba kdyby se Mie něco stalo?

hovor:
/P-Petr, D-Dominik/
P: čaau
D: čau, není čas, okamžitě přijeď do Pardubic. Mia rodí a chce tě tu
P: Jedu
*konec hovoru*

Co nejrychleji se seberu, seběhnu schody a nasednu do auta, kam si zadám adresu a jedu do pardubické nemocnice. Kolik jsem jel už ovšem řešit nebudeme. I kdybych o ty papíry přišel, tak mám v píči, důležitější je ona a dítě.

Vážně mě tam chtěla nebo ji přemluvil? To je otázka, kterou mám v hlavě celých dvě a půl hodiny, co tam jedu. Jak říkám, jel jsem fakt rychle, jenže nehoda na silnici a následně kolony mi neumožnily to projet rychleji. Vážně mě to sere..

Na recepci se zeptám, a když vysvětlím, že jsem otec dítěte, tak mě nějaká borka z recepce pošle na pokoj 27. Jak tematické.

Rychlostí světla se odeberu do pokoje. Ani neklepu, prostě vrazím dovnitř a už vidím Miu s miminkem v náručí. Dominik je fotí.

Mrzí mě, že jsem nebyl u porodu, ale až budeme mít další dítě, tak tam už budu! Hlavní je, že jsou obě v pořádku.

,,Ahoj" šeptnu a jdu k ním.

,,Ahoj" odpoví s úsměvem, Dominik jen mávne rukou na pozdrav.

Mia v ruce drží malinkou holčičku, která je zabalená v dečce.

,,Chceš si ji pochovat?" koukne na mě a já s úsměvem, ale zároveň slzami v očích přikývnu. Sednu si a Mia mi ji opatrně podá. Poprvé, co držím naši holčičku. Jak se asi jmenuje?

,,Jmenuje se Štěpánka" pousměje se Mia. Jako kdyby mi četla myšlenky.

,,Nechám vás" usměje se Dominik a opustí pokoj

Chovám si malinkou Štěpánku, která mi spinká v náručí a vypadá spokojeně.

,,Všechno dobrý? Nebolí tě nic?" zeptám se ji, přeci jen nechci aby se něco stalo.

,,Nebolí, ani ten porod tak nebolel, čekala jsem to horší a delší.. Chyběl si mi.. Tady, i před tím" přesune pohled na Štěpánku

,,Ty mně taky, ani nevíš jak moc" pohladím Štěpánku po hlavičce. Je tak krásná..

,,Asi tě furt miluju" šeptne pomalu neslyšně, ale já slyším vše.

,,Já tebe taky Mio"

-------
Rozhodla jsem se tuhle fanfikci ukončit, jelikož vím, že kdybych pokračovala, tak nad tím budu přemýšlet tak moc, že to stejnak skončí smrtí jednoho/obou.
Taky mi přijde, že tahle ff byla strašně na random. Měla být úplně jinak napsaná, ale když dostanu nějaký nápad, tak to sem napíšu, až pak mi dojde jak moc na random to je a někdy to nemusí ani dávat smysl. Jednoho krásného dne se k tomuhle vrátím a opravím tu všechny chyby/nesrovnalosti.

Chci poděkovat všem, kteří tuhle ff četli, kteří dávali hvězdičky, kteří komentovali, a těm kteří si to přidali do seznamu příběhů. Moc si toho vážím, děkuju moc❤️
Taky moc děkuju, že od 22.8. až do dnešního rána, jsme drželi příběh na prvním místě v #stein27 🫶🏼

Nejspíš se teď pokusím dopsat "Med" s Calinem, který si samozřejmě můžete taky jít přečíst a následně bude další fanfikce, nejspíš "Táta nebo Petr"

Děkuju všem a budu ráda, když si třeba ještě něco ode mě přečtete💓