Tak podobný

1 Nový život

Hermiona se po válce snažila působit jako šťastná čarodějka. Plnit si plány, vést partnerský život a usmívat se do objektivů fotoaparátů. Všechno jí šlo na jedničku, ovšem za oponou to bylo úplně jiné.

Začala se odcizovat Ronovi, Harrymu a postupně i všem ostatním přátelům. Nakonec jí došlo, že se odcizila i sama sobě. Nezbývalo nic jiného, než opustit tenhle život, ve kterém její duše stejně nefigurovala.

Ron to očekával a tak i přes svojí neutuchající lásku, dal Hermioně poslední polibek před tím, než opustila Londýn. 

„Kdykoliv bys mě potřebovala, budu tu." Přislíbil jí.

Hermiona nemohla nic říct, nechtěla se přetvařovat. Proto Rona jen pevně objala, než nastoupila do vlaku, o kterém ani nevěděla, kam míří.

Hemiona dlouho sledovala krajinu za okny vlaku. Přemýšlela, co s ní bude teď. S penězi neměla problém, takže už teď jí bylo jasné, že touží po domku. Ideálně někde v klidné čtvrti. Nechtěla rozruch velkoměsta. Na to už toho za sebou měla až moc.

Nakonec si řekla, že to nechá na osudu a s tou myšlenkou a jemným úsměvem na rtech usnula.

Když jí ranní paprsky sluce probudily, neměla ani nejmenší tušení, kde se nachází. Přesto jako by jí srdce říkalo jsi doma.

Vyskočila, vzala svojí kabelku, ve které měla zabalený celý svůj majetek a jen tak tak vyskočila z vlaku, než se dveře začali zavírat.

„Tak se ukaž osude." Usmála se tak šťastně a uvolněně, až se na ní několik nechápajících tváří otočilo. Ale jí to bylo jedno.

Rychle si našla na přechodnou dobu hotel a začala pátrat po nemovitostech. Díky velikosti města, ve kterém se nacházela, byl výběr značně omezený. Dala tedy do vyhledávače kritéria a rozhodla se navštívit hned první nabízený dům. 

Když druhý den stanula před přízemním bílo modrým domkem s upraveným trávníkem a s růžemi zasazenými pod oknem, měla rozhodnuto. Nemusela to vidět uvnitř. Tohle je její ráj.

Moc nevnímala slova makléřky, která jí domem prováděla. Pochopila, že je straší, ale slušně udržovaný. A s pár vadami si přece dokáže poradit.

„...Majitelé by byli nejraději, kdyby se dům prodal rychle. Museli se totiž okamžitě přestěhovat do Londýna, za nemocnými rodiči paní domu." Nadhodila makléřka trochu hlasitěji, když si všimla, že jí její klientka absolutně nevnímá.

„Tak to bychom měli podepsat smlouvu ještě dnes." Usmála se na ní Hermiona, což ženu nejprve trochu šokovalo, ale velký úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. Hermiona hádala, že díky rychlému prodeji dostane větší provizi, ale to jí bylo ze srdce jedno. Tenhle dům jí přinesl snad sám osud. Možná dar od samotného Merlina za to, co vše si musela vytrpět.

Koupi domu zvládla Hermiona rychleji, než očekávala. Teď bylo načase, aby její stěhování proběhlo jak se patří po mudlovsku.

Pronajímat si stěhováky jí nepřišlo zrovna ideální. K tomu by musela vymýšlet další a další zastírací manévry. Takže si raději pronajala velkou dodávku, nakoupila krabice a hezky mimo dosah zvědavých očí krabice naplnila svými věci. Alespoň mudlovskými. A pak se vydala vstříc novému domu a životu s jasnou nálepkou ženy, která s přehledem zvládá vše sama.   

Sama a bez kouzel.

Tak si to alespoň v tuto chvíli představovala.