I Had To Die // Larry Stylinson // AU

~4~

Louis

Mohl jsem si nalhávat, že můžu žít až do konce věčnosti sám, ale je na čase přiznat si pravdu, nemůžu být sám. Když jsem Harrymu řekl, co jsem vlastně zač, pocítil jsem určitou úlevu, problém je, že na to teď nemůžu přestat myslet.

Co mě však vzalo nejvíce je to, že poprvé po všech těch dlouhých letech jsem něco pocítil. Cítím strach, strach z toho, že už se neozve a udělá to, co po něm žádám. Bože, pokud nějaký jsi, doufám, že ho nenapadne nějaká hloupost, jako například poslechnout mě.

Ačkoliv cítím strach, je snadno srovnatelný spíš s touhou po tom, abych ho zase uviděl. Zvykl jsem ho sledovat ve dne v noci, dá se říct, že jsem se jim stal posedlým, na každém kroku ho pozoruju a není minuta, kterou bych netrávil v jeho přítomnosti.

Zní to děsivě, ale pozoruji ho téměř při všech činnostech a na každé z nich najdu něco čarovného, samozřejmě některé jsou poněkud zajímavější než jiné, pokud víte, jak to myslím a věřte, že nemyslím jen sprchování se. Bože, měl bych se léčit, moment, to by bylo asi zbytečné mrhání časem doktora vzhledem k tomu, že jsem mrtvý.

Ačkoliv Harry o mé přítomnosti v devadesáti procentech nemá ani potuchy, připadá mi, že mě vytahuje z té apatie, kde jsem si zvykl žít - můžu použít to slovo?

Pozoruji, jak leží na posteli se sluchátky v uších, zatímco jeho kudrliny jsou rozprostřeny kolem něj, přestože je tu teplo, na jeho pokožce se neustále drží husí kůže, teprve před nedávnem mi došlo, že je to mojí přítomností.

Čekal bych, že zavře oči a možná i usne, jeho víčka vsak zůstávají od sebe, když vyloučím mrkání. Kazda buňka v mém těle touží se ho dotknout, putovat bříšky prstů po jeho hebké sametové pokožce. Je jako z porcelánu, má skoro stejný odstín jako ta má. Kdyby mé srdce ještě bilo, byla by ta moje znatelně tmavší.

Připadá mi, že vypadá až moc perfektně, jakoby se na jeho těle nenacházela jediná chyba, připadám si oproti němu jako poslední nic, jen jako vzduch, což momentálně taky jsem. Ještě před zhruba šestnácti lety by moje sebevědomí bylo na takové úrovni, že bych prostě přišel a Harryho si vzal, teď se k tomu z více důvodu ale neodvažuji.

„Vím, že tu jsi, Louisi. Cítím to," vysloví do ticha a sundá si sluchátka z uší, vsadím vše, co mám, že mu do nich nehrála hudba.

Chvíli jen stojím na místě a pozoruji, jak se pod šedým trikem nadzvedá jeho hrudník nahoru a dolů, sjedu očima níže, kromě černých trenýrek a šedého trika na sobě nic nemá. „Louisi, můžeš se mi zjevit," připomene, že ví o mé přítomnosti a já si povzdechnu. Harry sice můžu hrát na to, že je dokonale klidný, ale jakmile dosednu na postel, která se pode mnou prohne, periferně zpozoruji, jak se jeho tělo napne a on sebou vzápětí cukne. „Sakra, děsíš mě," promluví potichu trochu fascinovaně.

Místo abych na sebe vzal tělesnou podobu, lehnu si vedle něj, původně jsem měl v plánu dívat se na strop, jeho přítomnost mě však dostala natolik, že bez mrknutí pozoruji jeho dokonalou tvář, směrující k té mé. Aniž by byl schopný mě spatřit, pozoruje mě, z neznámého důvodu jakoby přesně věděl, kde se nacházejí mé oči a díval se do nich, zatímco já pozoruji ty jeho. Jsou zelené, ne tak jako obvykle, nyní jsou tmavší, je otočený směrem od okna a tak se oči podobné dvou smaragdům jeví temnější než obvykle, kdybych já nebyl ten mrtvý, děsilo by mě to.

Najednou se Harry otočí na bok a jednou rukou si podepře hlavu, okolo předloktí mu líně spadají prameny vlasů. Zamyšlen a zároveň fascinován hledí před sebe jakoby získal schopnost mě spatřit. „Prosím, ukaž se mi," pronese chraplavý hlasem a utne tím veškeré ticho. „Chci tě znovu spatřit."