I Had To Die // Larry Stylinson // AU

~8~

Harry 

Nesnáším to tady, nesnáším všechno tady okolo. Nenávidím šedé zdi, jídla, která chutnají stejně jako ty stěny, lidi, kteří se na mě dávají jako na kořist, dozorce, kteří ze mě mají nástroj k pobavení, ale co je vůbec nejhorší, je ten pocit stísněnosti, to že kamkoliv se hnu, tam mě někdo pozoruje, ať už jiní lidé nebo kamery. Toto není past, toto je peklo. 

Tři dny, přesně tolik zbývá do našeho útěku, teda aspoň podle Liama. Netuším, jak to udělá, opravdu ne, ale i kdyby mě měli zabít, pořád to bude lepší, než zůstávat tady. Z mých nedávných zkušeností jsem zjistil, že smrt není ani zdaleka to nejhorší, co vás může potkat. 

Dlouhé hodiny jsem vyslýchal liama, odkud zná Louise, jak chce utéct, ale nic mi neřekl, vůbec nic, prý mi to řekne Louis sám. Liam celkově moc nemluví, jakoby vedl dlouhé diskuze sám ve své hlavě. 

Změnil jsem se, dávno ze mě odešla ta sladká naivita ve spravedlivý svět. Duhový svět se mi po příchodu sem změnil, jako bych se ocitl ve zcela jiném barevném spektru, ve kterém vládnou tmavé ponuré barvy. 

Jediné, co mě drží při rozumu je naděje, naděje v něco, co je tak nejisté, že stačí jedna malinka chyba a celé je to pryč. 

Přes to všechno nepřestávám Louisovi věřit, vím, že mě tu nenechá a ať už jakýmkoliv způsobem, dostane mě odsud. 

Kdybych ho nemiloval, jakože ho opravdu hluboce miluji, všechno by bylo snadnější. Bez problému bych policistům řekl, že to byl on, v jeho domě by se našly stopy po krvi a k překvapení jsem zjistil, že fingovaná smrt není nic nového, takže bych to svedl na to. Ano, nejspíš by ho nikdy nedopadli, vždyť může být neviditelný, ale i tak to neudělám, jak jsem řekl, na to ho moc miluji, škoda jen, že mě ta láska zabíjí. 

„Stylesi, máš návštěvu." Uslyším hlas dozorce, kdy všichni během návštěvních hodin sedíme v něčem, čemu by se dalo říkat společenská místnost. 

„Já?" zeptám se překvapeně, protože za celou tu dobu, co tu jsem mě nikdo navštívit nepřišel, nikdo. 

„Jo, ty, dělej, nemám na tebe celý den." Kývne na mě a já nervózně vstanu z kovové židle, abych následoval dozorce do místnosti, kde jsou vedle sebe řady telefonů, jaké můžete znát z filmu, a na jejich druhém konci za neprůstřelným sklem stojí vaše návštěva. 

Posadím se na barovou židli, přidělanou řetězem a čekám, až se na druhé straně někdo objeví. Vedle mě sedí dvoumetrový muž s vyholenou hlavou a tetováními, která se mu táhnou přes obě ruce, naproti němu sedí drobná žena s myšími vlasy, připadá mi jako jeho pravý opak. Je oblečená v nevýrazném, ale drahém oblečení, pečlivě upravená, ale přesto s absencí nadřazeného výrazu, jaký byste možná čekali. 

Najednou se dveře na protější straně otevřou a já spatřím u bezpečnosti kontroly modrookého Louise s kaštanovými vlasy a bledou pletí. Srdce se mi na okamžik zastaví a oči rozšíří. „Jméno?" zeptá se ho znuděně policista, očividně milující svoji práci. 

„Arnold Nicorn," řekne Louis stejným otráveným hlasem. Strážník jen kývne a pustí ho za mnou. 

Sleduji každý jeho pohyb a snažím se z něho zapamatovat co nejvíce. Srdce mi buší tak hlasitě, že to musí slyšet dozorce i ten muž vedle mě. 

Louis bez jediné emoce ve tváři se posadí naproti mě a probodne mě ledovýma očima, jsou nádherné, bez života a mrtvé, ale nádherné. Ve stejný okamžik jako já vezme do ruky sluchátko a přiloží si ho k uchu.