Beth a Kelly

6. kapitola

12. prosince, další smutná neděle

Milý deníčku,

nezbývá mi nic než se zase ze všeho vypsat. Poslední dobou mívám strašně špatnou náladu. Přijde mi, že nic nemá smysl, jako bych všechno dělala špatně. Ve škole nastalo asi to nejhorší období mého života. Jsem ale ráda, že se mi mamka ve všem snaží úplně maximálně pomoct. Pokaždé když se vrátím odpoledne domů, zavřu se v pokoji, jen tak si lehnu na zem a přemýšlím, ale vlastně nevnímám žádnou svou myšlenku. Přijdu si úplně prázdná. Nedokážu se s tím nikomu svěřit, jen tobě. 

Já se zase vrátím. Tvá neúplná Rose

To byl v pořadí už čtvrtý deníkový zápis podobného znění. Podepisuji se v nich vždy neúplná Rose a písmo mám taky změněné, kdyby ho náhodou někdo našel... Co si to nalhávám. Kdyby ho někdo našel, okamžitě pozná, že ho píše smutná nevyrovnaná Beth, obzvlášť když ho může najít jenom mamka. Ale třeba se ze všeho vypíšu a bude zase všechno fajn. Třeba si jen namlouvám, že něco není v pořádku.

Seděla jsem opřená o svou šatní skříň a ukládala jsem deník pod chlupatý hřejivý koberec. Na posteli mi ležel rozevřený notebook a každou chvíli mi pípáním hlásil příchozí zprávu. Já jsem ale neodpovídala. Ani jsem ty zprávy nečetla.

Ale asi by bylo dobré vědět, kdo co potřebuje. Šla jsem se podívat, kdo mi to tak horlivě píše. Sama sobě jsem předstírala jakousi zvědavost, ale bylo mi úplně jasné, že mi píše jen Kelly.

Kelly: Sakra Beth, proč neodepisuješ?

Kelly: Beth, děje se něco?

Kelly: Prosím tě, jen mi napiš. Stačí jediné slůvko. Vůbec nevím, co si mám myslet, když o sobě vůbec nedáváš vědět.

Kelly: Beth, prosím.

Kelly: Beth!

Kelly: Dělám si starosti.

Kelly: Můžu za to já? Jsi naštvaná? Jestli ano, tak mi napiš a já už tě nechám být.

Musela jsem Kelly odpovědět, jinak bych snad přišla i o poslední kamarádku. I když věřím, že Kelly  by jen tak přátelství nenechala být. Snaží se mi pomáhat.

Beth: Ne, Kelly, za nic nemůžeš. Nejsem naštvaná, vše je v pohodě a omlouvám se, že jsem už týden nic nenapsala. Díky, že jsi tak starostlivá :)

Kelly: Uff, to se mi ulevilo! :D Jak se máš? Děje se něco?

Kelly se už začíná chovat jako moje máma. Té taky nestačí říct jednou, že je všechno v pohodě, na čemž ale vlastně není nic nepochopitelného. 

Beth: Všechno je v poho :)

Kelly: Nevím, moc se mi to nezdá.

Beth: Sakra Kelly, když mi nevěříš, tak jdi do háje!

Jak jsem mohla něco takového vůbec napsat? To se mi teda povedlo! Ale třeba to Kelly pojme ironicky, jen jako legraci.

Neobtěžovala jsem se čekat na odpověď. Zlostně jsem zavřela notebook a šla jsem se podívat do jídelny.

Seděla tam mamka a telefonovala. Zdálo se, že s tátou. Je zvláštní, jak se dva lidi mohou vzít, a pak se klidně rozvést a přitom zůstat přáteli. Vlastně je to jedině dobře. Mnohem lepší, než kdyby se hádali a táta nechtěl platit alimenty.

Jen jsem na ni houkla, že se jdu projít. Šla jsem si do šatny pro kabát a se sluchátky v uších jsem vyrazila ven. Nechtěla jsem vnímat nic než sníh a hudbu.

Venku už byla tma a jediné světlo dodával ulicím měsíc, pouliční lampy a sem tam nějaké rozsvícené okno. 

Šla jsem pár bloků od našeho domu a zahnula jsem do mé oblíbené klidné uličky. Nelibuji si ve velkých parcích se zelení, mám ráda úzké klidné uličky, ve kterých bohužel v New Yorku nebylo moc bezpečno. Když je mi ale všechno jedno, tak se v nich procházím každý večer. Mamka ví, že se nebojím a že jsem pro nic za nic nedělala sedm let box. Pochopitelně strach má, ale já ji stejně neposlouchám.

Nechala jsem si na tvář dopadat chladné a něžné vločky sněhu, které se rázem rozpouštěly. Bylo mi krásně. Šla jsem už skoro se zavřenýma očima. Nic než hudbu a chladné příjemné štípání na tvářích jsem nevnímala.

Nic... Prázdno... Téměř ticho...

Najednou jsem ale ucítila nějakou ránu a spadla jsem na zem. Někdo do mě v běhu narazil a já jsem se příšerně lekla.

,,Promiň, moc... Moc se ti omlouvám. Jsi v pořádku?" vypravila ze sebe ona osoba, které do mě vrazila a pomohla mi zpátky na nohy. Podle hlasu to byl zjevně nějaký teenager.

,,Jasně, nic se neděje," odpověděla jsem. V tmavé uličce jsem dost dobře neviděla, kdo to byl, ale zřejmě nikdo, kdo by mě chtěl zabít nebo unést.

Chvíli jsem zůstala nehybně stát na místě a on také. Mám dojem, že jsme se na sebe oba dívali, ale ani jeden jsme na toho druhé dobře neviděli.

Otočila jsem se a zamířila domů. Jeho jsem slyšela také odcházet.

Domů jsem už skoro běžela. Z ničeho nic jsem najednou měla strach. Příšerný strach, který přešel, až když jsem za sebou doma zavřela dveře. Nebyl to strach z nikoho ani z ničeho. Byl to zvláštní strach.