Beth a Kelly

4. kapitola

Po příchodu domů jsem o všem okamžitě povyprávěla mamce.

,,Ano, volala jsem do San Francisca," usmívala se, ,,domlouvala jsem se s panem Hughem. Jeho nakladatelství má sice zřízenou kancelář i tady, ale potřebovala jsem něco vyřídit s ním. Copak že tě to tak vzalo?"

,,Ale nic, nic. Přišlo mi to zvláštní. A ta jeho povedená dcerunka..." mumlala jsem si potichu.

,,Nemáš hlad?" zeptala se mě mamka. 

,,Ne, nemám. Já si jdu uklidit do pokoje" odpověděla jsem mamce, které to muselo být více než podezřelé. Ale protože potřebovala inspiraci, šla si sednout s psacím strojem na zahradu a mě nenachala dělat si, co potřebuju.

V pokoji jsem jen posbírala pár kousků rozházeného oblečení a usedla jsem okamžitě k počítači. Samozřejmě jsem měla v úmyslu nejprve napsat referát o historii státu Wisconsin, ale pořád jako bych potřebovala, aby mi ta protivná Kelly zase napsala a já se nad tím mohla vztekat. A tak jsem zase zabrousila do zpráv, jestli třeba náhodou... Ne, nic. Kelly od té doby nic nenapsala. 

Do psaní referátu se mi žalostně nechtělo, i když už jsem měla půjčené a přečtené všechy materiály, stačilo to jen tak nějak poskládat. 

Místo abych se do psaní okamžitě pustila, a pak měla volno, jsem začala projiždět profil Kelly Hughové.

Původně jsem si ji představovala jako takovou hloupoučkou, i když přátelskou blondýnu, která si užívá peněz rodičů a každou chvíli všem dopřává kochat se jejími fotkami všude možně po internetu. To jsem byla ale pěkně na omylu. Vypadala tak chytře a oduševněla, pravda, že přátelsky. Nebyla úplně blond, spíš dozrzava.

Kelly: Ahoj :)

Beth: Ahoj Kelly Hugh, nadaná vyzvědačko :D

Přestala jsem konečně být naštvaná a trochu jsem se nad tím povznesla. Nemůžu si přeci pořád všechno brát tak vážně.

Kelly: Už se mě nebojíš? :D

Beth: Nevím :\ Nejspíš už ne :D 

Kelly: Mamka ti to vysvětlila?

A na tohle přišla jak? Začíná mě zase trochu děsit. Ale ne, vždyť se jen ptá...

Beth: Ano, mamka mi všechno vyklopila :D Máš zajímavý schopnosti, nejsi jasnovidec nebo čarodějnice?

Kelly: No jasně, dneska ráno jsem se na tebe ptala křišťálový koule :D

Beth: Co vlastně sleduješ tím, že si se mnou píšeš?

Kelly: Já nevím. Nemám moc kamarádek. A tohle byla zajímavá náhoda, tak jsem tě prostě jen tak chtěla poznat. Nevím, neumím se dobře seznamovat s lidma. Tak nějak se mi ale zdá, že ty jsi permanentně naštvaná.

Beth: Není to vlastně celý k smíchu? :D

Najednou mi to celé přišlo děsně vtipné, ani nevím proč. Kelly je bezesporu zajímavá osobu, která má zvláštní způsoby při seznamování se s novými lidmi, ale je celkem v pohodě, tak co zase dělám... Sama bych svoje kamarádky spočítala na prstech jedné ruky.

Kelly: Vlastně asi je :D

Beth: To není jednoduchý seznamovat se s někým, koho jsem v životě neviděla přes internet. Jsem dost nedůvěřivej člověk. A mně se tomu všemu ani teď ještě nechce věřit.

Kelly: Tak moment počkej... :D

Zachvíli jsem uslyšela zvonit telefon. V první chvíli mě nenapadlo, že by to mohla být Kelly. Seběhla jsem dolů do kuchyně. To už ale do telefonu mluvila mamka.

,,Volá ti nějaká Kelly," řekla mamka s přikrytým sluchátkem.

,,Jo jo, ukaž," vzala jsem si telefon k uchu.

Kelly: Nazdar! (Zahulákala do telefonu.)

Beth: Ahoj. No ne, telefonát od tebe, to bych vážně nečekala. Při lovu nových kamarádek jsi vážně vytrvalá. (Zasmála jsem se.)

Kelly: Nechtěj abych se urazila. Tak co, už mi věříš, že za tím není nikdo jiný než má maličkost a nemám žádný špatný úmysly? (Smála se.)

Beth: Věřím.

Kelly: Tak to si pojď radši zase psát, jinak provolám majlant. (Zasmála se a zavěsila.)

Nakonec jsme si s Kelly psaly asi tak do newyorské půlnoci. A je vážně fajn. Stejně jako já čte ráda horory, poslouchá klasickou hudbu a kouká se na černobílé filmy. Sice až podezřele moc náhod najednou, ale vždycky najdeme společnou řeč. Tak to možná Kelly přeci jen nakonec vyšlo.