Beth a Kelly

9. kapitola

Beth: Tak už to mám za sebou!

Kelly: Co tím myslíš? To, nebo to? :D

Beth: Přestaň! Začínám si myslet, že ve všem vidíš jen ten druhej smysl :D

Kelly: A je na tom snad něco špatně?

Beth: To víš, že je. Já jsem slušná osoba.

Kelly: Na tom není nic neslušnýho :D

Beth: Hele, nech toho, jo? :D

Kelly: Tak co? Povídej! Přeháněj! Přikrášluj!

Beth: Včera to bylo fajn.

Kelly: To je všechno? A co tím vůbec myslíš? Hodinu, nebo ještě snad něco dalšího? :D

Beth: Bože, Kelly! Hodinu, nic dalšího se nekonalo. Jsem slušná osoba, kolikrát ti to mám ještě říkat? :D

Kelly: To jde pořád dokola, tak už mi to všechno vyklop!

Beth: Jamie je skvělej! Naučil mě všechny stupnice.

Kelly: Ty víš, že tohle jsem věděť nechtěla :D

Beth: Musíš se s tím ale spokojit.

Kelly: Líbí se ti aspoň? Je hezkej?

Beth: Takovej slušňák. Hezkej slušňák.

Kelly: To jste pro sebe jako dělaný. Tak to proberem pozdějc, já teď musím ještě na dějepis.

Beth: Vždyť už není co víc probírat :D

Kelly: To by ses divila :D

Já z Kelly jednou zešílím.

Zaslechla jsem, jak mamka přijíždí do garáže, tak jsem za ní seběhla dolů.

,,Čau, chceš pomoct s nákupem," zeptala jsem se.

,,Ne, ne, já jsem nebyla nakupovat, vyřizovala jsem něco v nakladatelství."

,,Ty už jsi tam taky pečená vařená," uchechtla jsem se.

,,Práce, práce, práce! Beth, víš,  já nevím, jak bych ti to řekla, ale..." začala mamka nejprve vážně, ale pak se usmívala, ,,já jsem si přečetla pár tvých básní a myslím si, že jsou fakt dobré. Zamýšlíš s nima něco?"

,,Mami!" zaúpěla jsem. ,,Jak jsi na ně přišla? Kde jsi je našla? No povídej!"

,,Válely se v jídelně pod stolem," odpověděla nevinně mamka. Jak je možné, že všechny moje důležité věci končí v jídelně pod stolem, a já o tom ani nevím?!

,,Jen jestli," usmála jsem se, ,,zátím s nima ale nic nezamýšlím, jsou to jenom takový bezduchý výkřiky."

,,Já jsem jiného názoru. Ale tak nechám tě, ty musíš vědět nejlíp, co s nima budeš chtít udělat."

,,Ano, tak změňme prosím téma," řekla jsem mamce a společně jsme se přesunuly do kuchyně.

,,Co Jamie? Líbí se ti?"

,,Bože, mami! Už i ty začínáš?" musela jsem se smát. ,,Že tys mi ho dohodila a klavír je jen záminka!"

,,Ne! Ale divím se, že mě tohle nenapadlo," smála se mamka. 

,,S tebou se dneska nedá bavit vážně!"

,,Jak myslíš..."

Ach jo, to jsou dneska ale podrazy. Přijde mi to všechno strašně nereálné. Jak se člověk může zamilovat? Jak může alespoň chvíli prožívat život jako v románu? Vždyť to přeci nejde. To si ale budu myslet vždycky, i když se o opaku přesvědčuji dnes a denně.