poslední šance

3- 𝒜𝓁ℯ𝓍

    Potom co jsem přišel domů jsem se stihl osprchovat než jsem usnul. Teď jsem seděl zase v nemocnici a povídal si s Barbs

   Promnul jsem si obličej rukama „musím si spravit spánkový režim“ řekl jsem a opřel se o zeď za mnou. „to teda musíš, nebo se tady jednou zhroutíš“ podíval jsem se na Barbs, měla skřížené ruce na prsou a dívala se na mě s trochu posměšným úsměvem. „ale to nebudeš jediný, neboj, všichni tady máme tak málo spánku jako kdybychom se ho báli“ když to dořekla oba jsme se unaveně zasmáli.

    Potom co jsme se oba uklidnil narovnal se a nasadil profesionální výraz „Co ta dívka, už o ní něco víme?“ zeptal jsem se Barbs „ne, teda alespoň jsem o ničem neslyše-...“ nestihla to odříct protože ji vyřešil křik jednoho z doktorů. „JE VZHŮRU!!!“ vyšlo z místnosti kde ta zrzavá dívka ležela.

  Já i Barbs jsme se na sebe podívali a rychlým krokem šli k pokoji. Rychle jsem obešel doktora stojícího ve dveřích s uviděl ji... Měla modré oči... Nádherné, hluboké, velké, únavné oči ve kterých se dalo ztratit.

   „Co se stalo?...“ její hlas zněl vyčerpaně a zmateně. Přišel jsem blíže k ní a spustil „Já jsem doktor Warnner, jste v nemocnici... Byla jste v letadle které spadlo... Přežila jste... jako jediná.... Pamatujete si něco? Jak se jmenujete? Viděl jsem jak ji studené slzy stýkají pomalu z tváře a musel přemoci touho utřít je.

   Co to se mnou doprdele je?! Vždyť ji vůbec neznám!

   „J-jediná?..“ třásl se jí hlas, vypadala tak  zatraceně.... Podíval jsem se do země a pevně stiskl desky které jsem držel v rukou „Ano“ odpověděl jsem, nemohl jsem se jí podívat do obličeje, bylo mi ji tak moc líto...
 
   Ostatní doktoři už odešli dělat jejich práci, ale já ne, zavřel jsem dveře do jejího pokoje a šel si sednout na židli vedle postele.
 
    Chvíli jsem tam jen tak seděl a díval se do země, než jsem se podíval zpátky na ní. „Znala jste tam někoho?..“ zeptal jsem se opatrně „někoho s kým jste si byli blízcí?..“ dodal jsem. „Ne“ odvětila „Nebo alespoň ne nikoho s kým bych se bavila jinak než pracovně“ kývl jsem, přišlo mi že to vyjádřilo více než slova v tomto případě. „Vím že se to teďka asi úplně nehodí a chápu jestliže vás má otázka naštve ale, jak se jmenujete? Potřebujeme to do papírů“ otřela si slzy a podívala se na mě

   Do hajzlu! To moje ruka měla utírat její slzy, uklidňovat ji.

   Cítil jsem lehký pocit žárlivosti ale potlačil jej. „Ellie... Ellie Hawkinsnová“ její hlas byl křehký, ale sebejistý, zvláštní kombinace ale zajímavá. Přikývl jsem a napsal to do papírů. „Jak se cítíte? Nějaká výrazná bolest?“ zeptal jsem se jí profesionálním hlasem. „Ne“

   Díky bohu, ona si nezasloužila cítit bolest, všichni jen ona ne.

   „Dobře“ řekl jsem a napsal její odpověď do papírů. „Položím vám teď , sérii otázek a potřebují abyste na ně odpověděla pravdivě, ano?“ odtrhl jsem oči od desek a podíval se na ni. „mhm“ nezněla moc přesvědčivě, ale z profesionálních důvodu jsem se tím teď nesměl zabývat.

„Dobrá, kolik vám je?“
„24“
„Odkud jste?“
„Původem z Řecka, ale trvale žiji v Chicagu“
„Mate děti? Případně kolik?“
„Nemám“
„Nějaká rodina, známý, kteří by vás mohli přijít navštívit?“
„Ne... Ne tady“
„dobře-... Promiňte, vy nikoho nemáte kdo by vás mohl přijít navštívit?“

   Zvedl jsem hlavu od desek a podíval se na ni, zatímco ona se podívala jinam. Bylo mi jí líto, v tomhle stavu nebude do Vánoc v pořádku a i kdyby byla dost silně pochybuju že by ihned sedla do letadla a vydala se do Řecka, takže má vlastně po svátcích..

   „No moje rodina je v Řecku a Tate je v Chicagu, takže ne nikdo mě tady v tuhle dobu nenavštíví...“ její hlas mě vyrušil z myšlenek. „Kdo je Tate?“ ta otázka mi vylétla z úst rychleji než jsem vůbec myslel. „Kamarádka“ trochu jsem se na ní usmál když řekla že Tate je jenom kamarádka.

   „Jak se jmenujete, pane Warnnere?“ její otázka mě měla zaskočit, ale nezaskočila. Byl jsem rád že se ptá. „Alex, klidně mi říkej krestně mě to nevadí“ usmál jsem se... Nikomu, a tím myslím nikomu z pacientů, bych nedovolil aby mi tikal nebo říkal jménem... Ale u Ellie mi to přišlo přirozené, vůbec jsem nad tím nepochyboval.

   „Alex...“ zopakovala mé jméno. Nemělo, ale připadalo mi to atraktivní. To jméno jsem rád neměl, neznělo mi, ale když jej teď řekla ona... Chtěl jsem aby ho říkala stále a stále dokola..