Jak přijmout sám sebe?

===

Větu „musíš přijmout sám sebe" jsem v různých situacích, souvislostech, terapiích a psychoknihách zaznamenal několikrát. Většinou byla směřována konkrétně ke mně. Netušil jsem vůbec co s tou výzvou mám počít a co se po mě vlastně chce. Teď ani zpětně netuším, jestli mi to někdo nějak srozumitelně vysvětlil. Asi ne. Cokoliv jsem chápal, ale tohle prostě ani náhodou. Zůstalo mi to, jako onen pověstný brouk, v hlavě. Byl ukázkově přišpendlen k šedé kůře mozkové s výstražně trčícími tykadly...

Jak pochopit pojem „přijmout sám sebe"?

Podobné jako nirvána?Pofobné jako satori?Podobné jako osvícení?Podobné jako probuzení?Podobné jako prozření?

Říkám tomu jakkoliv. Dle nálady, situace, rozpoložení. Forma různě barevná, obsah tentýž.Kapesní nůž se všemi želízky.

Prožít sebepřijetí je zkušenost nepřenosná. Mám poněkud zoufalý pocit, že mohu akorát popsat své, můžu naznačit všeobecnosti, ale nikdy se mi nepodaří z toho udělat použitelný nástroj pro každého, kdo by ho jen trochu využil.

Přesto mým cílem zůstává vyrobit takový kapesní nůž s tolika zavíracími želízky, že i zálesák-poleno bude mít jistou míru pravděpodobnosti přežitív té nejdivočejší divočině. Takové, kterou mu jeho neovladatelná fantazie bude schopna vykreslit.

Ve zpětném zrcátku.

Uvědomuju si, jak je důležité zachytit konkrétní detail, moment. Z reálných i vymyšlených příběhů víme, jak důležitá v životě lidském může být minuta, vteřina. Nevím však, která z těch minut, vteřin to je. Užitečné tedy bude sledovat a vnímat všechny.Nedělal jsem to striktně a hned od začátku. Popravdě, až mnohem později jsem si většinu činností převzal do mysli jako vědomé a zejména s důrazem na ty stereotypní. Ovšem zážitek, moment, o kterém chci psát primárně, vybočoval a svítil do širé dáli sám o sobě a rozhodně nešel nevnímat.

Jak mi Matouš otevřel oči.

Popravdě, reálně to oko bylo jedno. To druhé spolu s myslí prozřelo hned záhy.Byl jsem s tehdy asi 1,5 – 2 letým synem sám doma. Můj vztah s jeho maminkou šel tzv „do kytek". Zhroutil se, stejně jako v tu chvíli já.

Můj nedobrý psychický stav nebyl důsledkem pouze tohoto rozchodu. S takovými a podobnými stavy jsem se potýkal už roky předtím. Ležel jsem na posteli a měl zavřené oči. Kolem se batolil Matouš. Neměl jsem moc sil, ani chutě, s ním cokoliv podnikat. Přál jsem si, aby si vystačil sám se sebou a mne si nevšiml. Avšak všiml si. Přibatolil se ke mne. Svými prstíky mi otevřel víčka jednoho oka a usmál se na mne.

Tak zdánlivě málo a přitom mnoho pro mé další pokračování v mém životě. To jsem následující měsíce a roky oceňoval. A cením si toho dodnes. Nezapomenu na tenhle synův čin a udržuji ho stále čerstvý. Živé pozvání zpět do života: „Kuk, jsem tady já."

Když to takhle popisuji, zdá se to běžné a fádní. Ale takové to určitě nebylo. Byl to záchranný kruh, hozený v pravou chvílí, a každý kdo se jen trochu topil tak ví, že pomoc nikdy není fádní a běžnou záležitostí.