Když usínám, vcházím do tajemné zahrady.
Cesty jsou pokryty krystaly a větvemi a já bosá stoupám na každé z nich.
Než půjdu spát, kolem všude jsou budovy a já si přeji znovu vejít do té zahrady.
Všude tam rostou keře s trny a obloha je bouřlivá. A než se stačím nadechnout, tak zase umírám.
Usínám, a než se naposledy nadechnu, kráčím po té zahradě, na stromech visí fotky z dob, kdy zavřená jsem byla v léčebně.
Třesu se, jsem už jen kousek než dojdu na konec cesty.
Kolena se mi klepou a dalším krokem jsem blíž k tomu konci.
Pálí, bolí a štípe mě každý dotek na jakýkoli strom, kolem kterého kráčím.
Sráží mi nohy, kdykoli slyším křik a kvílení.
A než se ohlédnu, už jsem na konci.
Na konci, na kterém nic není.
A najednou.. se zase probudím.
Z očí mi tečou slzy, který jsou bolavý.
A než zase začnu usínat, vím, že se do tajemné zahrady, už nikdy nevrátím.
