~BLUE BUTTERFLY~

~7~

S úsměvem převracíš oči a stydlivě odvracíš tvář.

Je to jeden z těch prostých vtipů, dobře je znáš.

Miluji tenhle tvůj způsob hrdosti, zrychluje srdeční tep.

Všechna hladová slova prostřená na stole chci, abys pošeptal. Uchopil a nenechal odejít.

Vyzval mě k tanci, když mé nohy slábnou. Držel kolem pasu, učil sentimentu a pobrukoval známé melodie.

A až poraženě vzhlédnu, budu na míle daleko. Ztracená ve tvém pohledu. Nezraň mě.

Nenávidím tyhle sladké řeči, ale zní příliš smyslně. Dotek rtů ve vlasech, svádí, svazuje, měla bych utéct. Nemohu.

Rozechvíváš mě svým dechem na šíji. Jsme schopni, jeden druhého, kousek po kousku, nenávidět.

Pro ten pocit, který tyhle hry postrádají, když milujeme jiné, ale hledáme sebe.

V místnosti plné dam a pánů, buď tím, kdo září. Šarmantně vyzývej.

Nabídni předkrmy, skládej verše, vybírej z menu. Sladkými dezerty sváděj.

Chceš být perfektní, nebráním ti.

Protože nikdy žádný z těch chodů neochutnáš. Váháš až nakonec ustoupíš, pověz, kazí ti chuť?

Svými řečmi, nenudí tě?

S úsměvem převracíš oči a stydlivě odvracíš tvář.

Je to jeden z těch prostých vtipů, dobře je znáš.

Miluji tenhle tvůj způsob hrdosti, zrychluje srdeční tep.

Všechna hladová slova prostřená na stole chci, abys pošeptal. Uchopil a nenechal odejít.

Hladověl se mnou.

Přiznal, že umějí zraňovat.

Hosté s ostrými jazyky. Jsou to jedy kazící apetit, když si přeješ jen malé sousto.

Nejistě vstupuješ do tmy, natahuješ ruce a já se chytám. Nechám se přivinout blíže.

A až poraženě vzhlédnu, budu na míle daleko. Ztracená ve tvém pohledu. Nezraň mě.

„Vždycky jsem tvou ironii nesnášel a teď....se mi po ní stýská."

„Jak moc?"

„Moc."

Zdráháš se říct, dát tomu sbohem. Pustit mě, udělat krok zpět. Zapomněl bys? Nemyslím.

Přeješ si, aby to stačilo, ale nestačí.

Pátráš ve vzpomínkách, topíš se v mých obavách, je to proti pravidlům. Máš jiné, a přesto jsem to já s kým hoříš. Kvůli komu překračuješ hranici, i když si už stokrát tvrdil a pak se vracel nazpět.

Vstupuješ do mých myšlenek, jen abys mě vytrhl z toho, co mě trápí. Dáváš ruku do ohně, i když víš, že se spálíš stejně jako já.

Přeješ si, aby to stačilo, ale nestačí.

„Mám pocit, že můj život je teď hrozně rozházený. Jako by to byla spousta kousíčků papíru a někdo pustil větrák. Ale když s tebou mluvím, tak se mi zdá, že ten větrák na chvíli vypnuli. Jako by věci mohli přece jenom dávat smysl. Dáváš mě zase dohromady a já si toho hrozně vážím"

J.G.