Když i Stíny Mlčí

Cesty

Moje každodenní cesty do školy začínaly v pátém patře dominantní budovy české ambasády, ke které se váže nejeden příběh. Jeden z nejživějších příběhů co si vybavuju je jak jsem jednou odpoledne dělal úkoly u svého pracovního stolku když náhle zvenku slyším několik stovek hlasů. Moje velké okno v pokoji vedlo přímo do široké ulice. Často mě napadlo, kolik kamer z protější budovy mě asi sleduje. Na druhou stranu široký parapet, kde jsem rád sedával a četl si, byl parádním místem pro výhled na události a pět pater níže na ulici. Všemožná projíždějící drahá auta, lidé fotící si ambasádu, tv štáby dělající reportáže čas od času a nebo třeba na několik stovek právě demonstrujících Rusů s velkými transparenty s krvavě rudými slogany typu: "Vraždíte naše děti", "Naše krev je na vašich rukou" a "Donbas je Rusko".

V ten moment kdy jsem hlasy zaslechl mne prvotní šok, strach a zmatek málem paralyzovaly. Říkal jsem si: "Přelezou plot? Přijdou k nám? Vždyť jich je strašně moc." Jejich křik rezonoval mezi domy a já jsem se nemohl od okna odtrhnout a jen jsem ohromeně zíral na ten dav, bylo celkem děsivé. Tyhle pocity byly znásobené tím, že několik stovek hlasů dokáže udělat slušnou zvukovou kulisu a slyšet stovky lidí křičet tvým směrem, že jsi vrah dětí, fakt není moc příjemné. Po pár minutách pozorování jsem se pokusil lépe porozumět transparentům a tomu, co se vlastně děje. Velký dav totiž působil orchestrálně, jako by jejich nenávist nebyla opravdová, ale spíše vynucená. Postupně mi došlo, že tahle demonstrace nebyla výsledkem spontánního vzteku, ale něčeho mnohem nepochopitelnějšího – povinnosti.

Moje domněnka se potvrdila, když po půl hodině dav jako na povel složil transparenty, odevzdal je organizátorům, účastníci se zapsali se do jakýchsi lejster a rozešli se domů. Fotografové měli nafoceno, televize natočeno, a plot u naší brány byl symbolicky polit červenou barvou. Bylo hotovo. Nejspíš to nebyli rozhněvaní demonstranti, ale spíše studenti, kteří dostali za úkol zahrát divadlo. Vůbec mě pak nepřekvapila zpráva od spolužáků, že ten samý den byla pořádána demonstrace před Slovenskou ambasádou a několika dalšími v okolí. Možná dokonce se stejnými transparenty. Studenti jako nástroj, jako loutky. Kdo tahá za jejich provázky?

Podobné případy se staly ještě několikrát v úplně stejně organizovaném formátu se stejným výsledkem. Teda až na jednu "demonstraci" nešťastného postaršího dědy, který jednou takhle večer začal neúnavně křičet směrem k ambasádě z protějšího parku. Jeho opilecky srozumitelná slova: "prastite bratija" - volně přeloženo jako "promiňte přátelé" se ale po nějaké době přestala líbit místní policii která ho po nějakých patnácti minutách křičení odvedla pryč. Zmatený pán se sice ještě dvakrát vrátil, ale pokaždé ho čekal stejný osud. Jeho možná upřímná slova mi uvízla v paměti.

Skoro každý den jsem za ranního šera doprovázel bráchy cestou do školy. Po ledových chodnících jsme se klouzali ve školních polobotkách a leckdy jsme se taky brodili závějemi čerstvě napadaného sněhu, když chodníky ještě nebyly odmetené - kým jiným než partami pracovníků z postsovětských republik, kteří většinou postávali kolem, opíraje se o hrabla. Po cestě jsme jako na tichý protest pak házeli koule sněhu po propagandistických billboardech verbující ruské muže, slibující až trojnásobek běžného platu. Vždycky jsme pak pro jistotu brali nohy na ramena a utíkali dál na metro se smíchem a pocitem malého vítězství. V létě jsme pak brali longboard a navzájem si ho posílali mezi sebou po stovky metrů dlouhých a širokých chodnících, tak, aby se každý z nás tří svezl a dojel zbylé dva. Užívali jsme tak chvíle pocitu svobody a drobné revolty, jedinečnosti a dlouholeté bratrské soudržnosti.

První část této cesty vždy vedla na stanici metra "Běloruskaja," kde se kříží slavná okružní hnědá trasa se zelenou linkou číslo dva - Zamoskvoretskaja. Obě trasy mají za sebou více než sedmdesát let služby, přežily nejhorší dny Sovětského svazu a byly svědky jeho největšího rozmachu i strmého úpadku. Možná tak zažijí i kompletní rozpad ruské společnosti, tak jako v období občanské války, kdy se zemi zmocnil chaos a beznaděj.