Když i Stíny Mlčí

Prolog

Ještě když jsem byl v Rusku, často jsem přemýšlel, jak by se dal natočit klip na tuhle písničku. (https://youtu.be/waFW27SHBeI?si=DTvCxbseWqQLC2jk) - Posloucháte někdy hudbu při čtení? Já spíše ne – ruší mě to, odvádí pozornost. Ale když píšu takovéhle texty, pouštím si skladby, které mě provázely v Moskvě. Jsou trochu jako časový stroj – okamžitě mě přenášejí do těch momentů, vjemů a nálad. Dejte tomu šanci – zkuste si tuhle písničku pustit. Možná vás taky vtáhne do zvláštní, tíživé atmosféry, která z ní dýchá.

Připadalo mi, že post-punková melancholie dokonale vystihuje náladu velké části ruské společnosti, a také můj obyčejný, často monotónní život, který jsem tam dva a půl roku vedl. Zamýšlený klip k té písničce měl mít za cíl vyjadřovat prostřednictvím černobílých útržků příběhy plné ale zároveň jednotvárné cesty mezi mojí školou a domovem, lidi co jsem po cestě potkával a odrazy temného ruského prostředí. Chtěl jsem, aby klip ukázal víc než jen ponurý obraz opakující se každodennosti – měl ukázat despotickou společnost, zcela podřízenou a kontrolovanou tím jedním procentem elit, umlčenou do takové míry když i stíny radši mlčí. Tato dusivá atmosféra, ten neúprosný tlak, před kterým nebylo lehké uniknout, se stal neoddělitelnou součástí života, podobně jako všudypřítomná studeně šedá obloha nad hlavou.

Na cestě metrem do školy, ve škole, i znovu po cestě domů jsem často vnímal tuhle tíživou atmosféru. Cestou jsem potkával stovky odlišných lidi mířících všemi směry. Ať už bezdomovce vozící se od brzkého rána metrem a schovávající se před zimou, či mladé učitele, punkové školáky a nebo nalíčené sekretářky spěchající do kanceláří. Beznohého žebrajícího vojáka. Skupiny mladých kluků v uniformách jedoucích na cvičení, obtěžkáni napěchovanými maskáčovými batohy plnými osobních věci, kdo ví, kde to jejich cvičení skončí. Ale o tom jindy. Kazachy, Kyrgyze, Tádžiky, Turkmeny s dlouhými vousy a asijskými rysy nižšího vzrůstu jedoucí do práce za minimální mzdu, která je i tak vyšší než mzda v jejich domovině. Lidi, kteří nic nezmůžou a neodváží se vystoupit proti režimu a vlastně možná ani nechtějí. Někteří říkají, že situace je sice špatná, ruská zkušenost je však naučila, že revoluce vede jen k většímu chaosu. Proto se nechávají unášet proudem jednotvárnosti svých životů. Žádný život, jen přežívání.

Souviselo to se dvěma náročným roky IB maturitního programu, kdy jsem nacházel čím dál míň a míň času pro sebe. Kupící se stres spojený s více a více projekty a učením mě fakt dost limitoval, žádná volnost o víkendu, jen pár hodin pozdě večer. Za černočerné tmy.

Buržoazní děti oligarchů, které studovaly se mnou, ten tlak neznaly. Byly zvyklé žít ve světě, kde jejich rodiče drží zbytek země pod krkem. Tyhle dlouhé jízdy metrem pro mě ale znamenaly něco víc – introspekci. Pomalu jsem začínal chápat, jak ruský duch funguje. Skrze písničky, co jsem poslouchal, jsem si uvědomoval, jak se ve mně hromadí odpor k zemi, která si tak zvykla na útlak, že se jím nechala pohltit.

Již zmíněná melodie reflektující zabřednutí do všednosti mě často provázela hodinu trvající cestou metrem ze stanice Běloruské do stanice Botaničeskij sad, kde jsem měl školu. Mnohdy jsem ráno za tmy vlezl do metra a po škole z něj vylezl zase potmě na zledovatělý chodník mezi závěje sněhu. Krutě brzké stmívání a málo slunných dnu ničemu nepomůžou. Člověk se stává stínem. Na druhou stranu, když pak sluníčko vysvitne budí to až extatickou radost. Upřímně, nejlepší dny v Moskvě byly ty, kdy svítilo sluníčko, úplně bylo cítit, jak v těle probudí energii a chuť něco podniknout.

V písničce ani neberu tolik v potaz slova, jako spíš melodii samotnou. Je rozdělena do několika části, postupně nabírajících na takové jakoby drsné atmosféře, podobně jako moje nabalující se dny a měsíce v Moskvě. Stejně jako stupňující se melodie i ve mě se postupně zvyšovala zášť a odpor k Rusku. Nikdy jsem si nedokázal zvyknout na ruské mezilidské vztahy, které jsou často postavené na penězích, statusu, drsné nadřazenosti a absolutní lhostejnosti. Nemluvím zde o všech Rusech, nicméně musím říct, že za dva roky jsem nepotkal jediného Rusa či Rusku, kteří by se vymykali a nabourali hegemonii ruských záporných povah. Pohledej v tom moři apatie upřímný lidský úsměv.

Byly to zdlouhavé jízdy metrem, ale všechny jednotlivé zkušenost mi otevřely oči více a více dokořán ohledně nesmyslnosti myšlenky pan-slavismu, ruské (a sovětské) mentality, kultury a spojeného národního ducha. Avšak tohle ve mě neprobudily jen jízdy v Moskvevském metrem, projel jsem taky Rusko od nejvýchodnějšího Vladivostoku, k Irkutsku. Byl jsem v Soči, Kaluze, a od Moskvy zas až po severozápadní Petrohrad. Myslím, že díky tomu se mohu pokusit načrtnout vyobrazení ruské společnosti a života tak, jak opravdu dnes funguje. A kdo něčemu nevěří, nechť si zajede na vlastní kůží zažít současné Rusko, protože je to něco zvenčí jen těžko pochopitelného.

Tohle jsou mé cesty ruskou společností.