Řád slunce a měsíce

1~ Černý les

Temná tma se rozprostírala v lese plném velkých borovic a smrků. Už ze vzdáleného pohledu z louky osvětlené podzimním, večerním sluncem bylo cítit, že je něco špatně. Dvě ženské postavy v dlouhých kožených kábetech kráčeli k onomu lesu. Sice nevěděli co je tam čeká, ale na nebezpečí byli zvyklé.

Když došli ke kraji lesa u kořenů stromů byla hustá mlha, která sahala do výšky metru. Zajímavé bylo to, že mlha se držela jen v tom lese a nikam jinam nezasahovala a navíc páchla pachem hniloby a výkalů. Dle všeho bylo v lese něco zlého co tento pach a mlhu záměrně vyžařovalo.

,,Co myslíš, že tam je, Viki?" Ptala se menší a jasnýma pomněnkovýma očima a v ruce svírala malý revolver. ,,Nevím Adeline, ale dle drbů z té malé vesničky bych řekla, že skinwalker." Odpověděla vyšší se zelenýma očima. 

Adeline a Viktorie vstoupili do lesa s nejvyšší ostražitostí. Podle bestiáře byli skinwalkři pěkný hajzlíci. Zkrátka nutno zabít.

Byla tam tma tmoucí. Museli si vytáhnout malé baterky. Jenže taková temnota na Skinwalkry neseděla. Měli sice rádi tmu, ale až takovou. Neumí zase tak dobře vidět. Tohle musí být něco horšího. Něco co si v temnotě libuje.

,,Drž se za mnou, Viki. Tohle vypadá jak9 něco co jsme neviděli. Opří si o mě záda." Mínila Adeline a Viki se jí opřela o  zary o záda. Pomalu šli kupředu, ale čím víc šli do lesa tím víc je obklopoval stísněný a odporný pocit. Tlačil je v hrudi jako kámen, který padal dolů k žaludku. Odporný zápach se stupňoval společně s tím divným pocitem. Nikdy se tak necítili. Ne na lovu. Jak říkala máma Adeline, kde není slunce není život, ani doktor tam nechodí. 

Černý les byl čím dál tím těsnější a něco nebo někdo okolo nich hýbalo, dle špatného pocitu tušili, že je to velmi temné stvoření. Šumění listi jim prozradilo, že je blízko. Dost blízko, ale nikdy to nezahlédli. Pokaždé když bylo třeba se podívat, bylo to pryč. Bylo to rychlé. Ale světlu se to vyhýbalo. Oběma lovkyňím došlo, že se loví navzájem. To loví je a oni loví to.

,,Zhasnu. Nalákám to a ty tomu pak usekneš hlavu." Adeline zhasla baterku než Viktorie stačila zareagovat vyřítil se proti nim obří, chlupatý vlkodlak  s černou srstí. Adeline vystřelila kulku na zpomalení. Trefila ho do zadní tlapy. Viktorie zatím vytáhla menší mačetu a když se Adeline pokrčila Viktorie zasáhla vlkodlaka přímo do krku. Krvavá smršť zasáhla obě dvě. Hlava monstra odlétla v krvavě rudé záplavě na zem. Tělo se zakymácelo a spadlo těsně před Adeline.

....................

O dva měsíce později 

Adeline a Viktorie jely autem po silnici, která se klikatila kolem lesa. V zadu na zadním sedadle vezli mámu a sestru Adeline domu. Adelinina máma nevěděla či její dcera vlastně dělá za praci a možná to bylo lepší. Těžko by se jí věřilo, že existuje baba yaga a nebo že dva druhy upírů. Že existují vůbec netušila.

Cedule označující odbočku v levo donutila Adeline sjet do pruhu pro odbočení a zapnula blinkr. Čekala až projedou auta a odbocila.

,,Adeline dáš si večeři? Dneska budeme mít hosty. Tak by si mohla zůstat. Udělám vaše oblíbený jídlo holky co vy na to?" Ptala se její máma když zastavila u brány k domu. ,,Jo klidně. Můžeš udělat svíčkovou." Odpověděla Adeline s úsměvem a vypla motor.

Když došli do domu a vyzuli si boty Adeline a Viktorie šli k Adeline do pokoje.

Adeline nemohla uvěřit tomujak to vše vypadá stejně. Vypadalo to stejně jako když se odstěhovala. Postel byla naproti dveřím u ní byl noční stolek hned pod oknem. Když se zavreli dveře byla vidět knihovna uprostřed níž byl psací stůl na němž byl kdysi notebook a učebnice. Vestavěný šatník byl za knihovnou a v něm bylo málo věcí, vzhledem k tomu, že většinu měla v novém domku, který si koupila z dědictví po babičce a dědečkovi. U třetího okna, které bylo u šatníku byl pelech pro dobrmana, kterého si poridila před pár lety. Ten hupsnul hned jak se otevřeli dveře.

,,No koukám, že mi máma pořád zalévalá moje kytky." Usmála a ukázala na květiny které byli na stěně na druhé straně jejího pokoje. ,,Jo a taky to tady uklízí. Stejně máš hodnou mámu, i když to mezi vámi skřípe občas." Nadhodila Viktorie a sedla si na židli u psacího stolu. ,,Víš co zvláštní." Odmlcela se Viktorie a hodila pohledem dobrmanovi jménem Artie. ,,I když ten pes ví co se že mě stálo, pořád mě má rád." Podrbala ho za ušima když k no přišel a otřel se jí o nohy. ,,Jo, ale to je proto, že tě zná a ví jaká si. Nezmění to nic. Ani to že tě ten parchant kousl." Odpověděla Adeline a šla do šatníku, aby se převlékla do svých kapsových teplaků a černé mikiny s nápisem Brooklyn.

Tak snad se vám můj příběh bude líbit. Myslím, že se skvěle na listopad hodí. -Tony