Slzy a termohrnek

Pondělí

Otvírám oči a aniž bych se musela koukat, vím kolik je hodin. Je totiž tolik, kolik pokaždé. Už týdny se budím ve stejnou dobu. Zprvu mě to štvalo, protože čas, který prospím, je ten jediný, který nebolí. Alespoň většinou. Bránila jsem se brzkému probouzení, bojovala s ním. Schovávala se pod peřinu a snažila se přimět svoji hlavu, aby ještě na chvíli vypnula. Aby mi dopřála pár milosrdných chvil navíc. Marně. Dneska už nebojuju, přijala jsem to.
Čistím si zuby, svazuju vlasy do volného copu a oblékám si kalhoty a svetr. Tak jako každý den. V kuchyni beru z odkapávače termohrnek. Je načichlý kávou, ale na tu nemám chuť. Vkládám do něj sáček s čajem, jednou rukou jej přidržuju za visačku a druhou zalévám horkou vodou. Bude hnusnej, tak jako pokaždé, ale je mi to fuk. Beztak ho po návratu vyliju do dřezu. Dělám to jen proto, že jsem zvyklá odcházet ráno z domu s hrnkem v ruce. V předsíni se obouvám a z věšáku beru bundu. Do uší si nasazuju sluchátka a přes ně narazím čepici.
Odemykání branky mi trvá dlouho. Okolí vládne hluboká tma, slunce nevyjde ještě skoro dvě hodiny, a já se nemůžu trefit do zámku. Světlo nad vchodem přestalo svítit minulý týden. Nikam nepospíchám, ale přesto se nezdržuju zamykáním. Přejdu štěrkovou příjezdovou cestu k našemu domu a dál pokračuju po silnici. Chodník tu není. Snažím se držet za krajnicí, ale moc to nejde. Povrch se za čárou drolí a padá do pangejtu plného páchnoucího bláta, pet lahví a dalšího bordelu, který sem přes pole navál vítr.
Po deseti minutách chůze se silnice vnořuje do lesa, který její smyčky přetínají napůl jako ledabyle odhozená stuha. Tma houstne. Zvuky okolního světa, i když jich touhle dobou moc není, utichají. První zatáčka je spíš jen líný oblouk. Ta druhá už je podstatně ostřejší, navíc klopená. Obě je bez problémů procházím. Následuje několik houpavých kopečků, ze kterých mě v autě jako spolujezdci pokaždé lechtá okolo žaludku. Ještě pár serpentin a jedna nepříliš přehledná křižovatka a ze silnice odbočuji na lesní pěšinu značenou červenou turistickou značkou. Za slabou hodinku mě dovede až domů. Srdce mi buší daleko za hranicí normální frekvence a není to jen ostrým tempem. Vyndavám z uší sluchátka a ukládám je do kapsy.

Tehdy

Kávovar opět stávkoval. Chvíli chroupal, pak zachrčel a nic, tvářil se, že má hotovo. To teda ale neměl, mou porci ranní kávy mi ještě nedodal. A já ji vážně potřebovala. „Ty ještě nejsi hotová?" zjevil se na schodech Radek. Tepláky a mikinu vyměnil za džíny a sako, v ruce se mu houpala kožená aktovka, kterou ode mě dostal k loňským vánocům. Vlasy měl ještě vlhké ze sprchy.
„Nejsem, ten krám zase nefunguje. A vůbec, já na tebe čekám každý ráno, než si oběhneš to svoje kolečko."
„A já si toho fakt vážím, ale dneska prostě musím být v práci včas," poklepal si na hodinky a doprovodil to významným pohledem, „mám konzultačky."
„Ale jo, vždyť já vím. Už to snad bude." Znovu jsem na přístroji zmáčkla tlačítko, které mi mělo zajistit šálek oblíbeného životabudiče, ale scénář se opakoval.
Radek s rezignovaným povzdechem odložil aktovku na naleštěnou desku kuchyňského ostrůvku a strčil hlavu mezi mě a kávovar. „Ukaž, co je s tím?"
„To netuším, ale párkrát už to udělal."
Zkontroloval nádržku na vodu, sběrnou nádobu na kávové puky, odklopil víko zásobníku na kávu a jemně zrnka promíchal. Kuchyní se rozlila příjemná vůně čerstvě pražené kolumbie a moje chuť na kávu zase o kousek vzrostla. Pak znovu stiskl příslušné tlačítko a napjatě čekal. Kávovar zavrčel a ztichl. „Nemůžeš si koupit kafe někde cestou?"
„Není kde, cestou nic použitelnýho nemám."
„Tak to je smůla, ale já už vážně -"
„Vydrž, ještě něco zkusím," zarazila jsem ho a dlaní několikrát udeřila na plocho do boku kávovaru. Další stisk tlačítka už přinesl kýžený výsledek. Mlýnek uvnitř stroje se naplno rozjel a za chvíli už byl připravený hrnek plný.
„To jsi to nemohla udělat hned?" zakroutil Radek hlavou, ale na mou reakci nečekal. Popadl aktovku, rychle mrkl na hodinky, povzdechl si a rázoval ke dveřím. Já si mezitím zhluboka nasála tu úžasnou vůni a přiklopila hrnek víčkem.
„To bych mohla, kdybych věděla, že to zabere. Ale příště to zkusím jako první, přísahám. Ani mu nedám šanci nefungovat a rovnou ho zmlátím."
Radek se uchechtl. „Tak už pojď, nebo fakt přijdu pozdě."