Nechtěný dar pt. 3

1. Sněhová vánice (M)

 O tři měsíce později

Stále to bylo nejisté. Začalo to jako to první těhotenství. Překvapivě slabým krvácením a nechutenstvím. Ale když jim tu zprávu Iryna oznámila, oba byli radostí bez sebe. Juri ji pevně sevřel a řekl: „Miluji tě, Miřičko. Postarám se o tebe i o naše dítě."

„Taky tě moc miluju," zašeptala v slzách. „Děkuju, že jsi k tomu svolil. Přísahám, že udělám všechno, abych to malé donosila."

„Nic jiného bych ani neočekával," usmál se. „A já o tebe teď budu pečovat dvojnásob," zasmál se.

Byla to krásná chvíle. Jedna z nejkrásnějších v Miřině životě. I když jim ji brzy vzala Iryna se svým doporučením, aby si nedělali přehnané naděje. „Pravděpodobně to děťátko nedonosíš, děvenko," řekla jí. „Jestli to krvácení brzy neustane, přijdeš o něj." Všimla si Miřina zamračeného výrazu, a tak dodala: „Ale to neznamená, že se to nemusí povést příště. Tvoje tělo není ještě zahojené. Nevím, jestli se někdy zahojí natolik, abys mohla přivést na svět zdravé děťátko. Ale je pravda, že pár zázraků už jsem viděla. A to, že máš stále pravidelné měsíčky, je velmi dobré znamení, Miro." To ji uklidnilo, pak však šla Iryna s Jurim stranou a cosi mu pošeptala. Juri to však před Mirou netajil. Bála se, že se dítě ujme, ale budou ho muset z Miry vytáhnout. Měla strach v jakém stavu jsou Miřiny vnitřnosti. Jestli je dítě v ní schopné přežít. Jestli nehrozí krvácení, které by zabilo i Miru. A také, jestli ho zvládne porodit. Její břicho bylo tak zdeformované, že se bála, jestli nemá ve špatném stavu kyčel nebo jiné špatně srostlé kosti, které by znemožnily, aby dítě porodila.

„Jestli se to stane," řekla Jurimu ten večer v posteli, „řekni jí prosím, ať zachrání hlavně dítě. Je mi jedno, jak to udělá. Co mi udělá..."

„To už neříkej," vyhrkl Juri. „Nedovolím, abys kvůli tomu zemřela. Jsem šťastný, že budeme mít dítě, ale jestli mám říct, že bych si ho vybral před tebou. Teď, když ještě ani nevím, jestli ho donosíš... Tak bych byl snad raději, kdyby k tomu nikdy nedošlo."

„Prosím, Juri," zašeptala.

„Vždyť... Vždyť ty jsi tu šťastná," vyslovil, jako by po ní chtěl ujištění. „Po tom, co sis vytrpěla, se chceš připravit o to pěkné v životě? A chceš o to připravit mě?"

„Nechci, miláčku," zašeptala, ale pak z toho, co řekla, začala být nervózní. „Můžu to říkat? Nevadí ti to?"

Juri ji lítostivě pohladil po vlasech. „Pořád jsi tak nejistá, Miřičko. A mě ničí, že se to všechno ještě ani nespraví. Nezahojí, než bys mě zase měla opustit. Vím, co jsem řekl. Že jsem ti slíbil, že spolu můžeme mít děťátko. Ale kdybys dostala strach, zajdeme za Irynou a snad by ti od toho mohla pomoct."

Mira v tu chvíli cítila, jako by jí zmrzly vnitřnosti. Jako by právě stála venku na mrazu. „Takže ty už nechceš, abychom měli dítě..."

„Chci," vyhrkl Juri. „A nemysli si, že jsem nepřemýšlel nad riziky. Říkal jsem si, že jestli o to miminko, tak moc stojíš, tak to riskneme. Ale teď je to všechno hmatatelné, Miro."

Zahleděl se jí vážně do očí a Mira pozbyla vůli se s ním hádat. „Třeba bude všechno v pořádku," zašeptala.

„Budu se za to modlit," odvětil a políbil ji do vlasů.

„A přísaháš?" dotázala se jej znovu. Potřebovala to od něj slyšet nahlas.

„Přísahám" odvětil vážně.

Následujícího dne už se k tomu nevraceli. Juri postavil na zahradě dva velké sněhuláky. Proto, aby tomu jednomu prý samotnému nebylo smutno. Děti mu pomáhaly. Ale Mira mohla jen z dálky přihlížet. Ale tentokrát se kvůli tomu necítila z Juriho domácnosti vyčleněná. Její místo bylo po jeho boku, s jeho dítětem pod srdcem. Když šel následující ráno do práce, loučila se s ním láskyplně u snídaně. Navrhoval, že jí pošle k ruce svojí matku, ale o tom Mira nechtěla nic slyšet. A ani Juri se naštěstí nedohadoval. Políbil ji vášnivě na rozloučenou a pohladil jí při tom ještě stále neviditelné bříško. „Nerad tě tu nechávám," nechal teprve teď v hlase zaznít strach. „Kdyby něco, ať Hedvika hned doběhne pro Irynu. A pak pro mě."