Nechtěný dar pt. 3

2. Potřebuju se o něj postarat (M)

 Nastalo dlouhé ticho. Mira se cítila poníženě. Přicházela o všechno, co ve Stakarinu našla. O dítě a možná i o Juriho. Bolelo ji celé tělo i duše. Nakonec se sklopeným zrakem vyhrkla, že se jen dojde převléct. Při cestě do komory za sebou nechávala rudou čáru. „Zaběhni na farmu," slyšela za sebou říkat Dominika Hedvice. „Nebo ne. Raději ne. Ještě by se ti mohlo něco stát. Venku to není bezpečné. Dohlédni raději na Miru, ať si lehne. Čeká dítě, viď?"

To už je Mira neslyšela. Neplánovala si lehnout. Chtěla tam být pro Juriho. Bála se, že má vážná zranění. Co by si jen počala, kdyby zemřel? Ne, na to nemohla myslet. Ta myšlenka jí bolela příliš. Porozuměla jeho zdráhání, když chtěla, aby jí odpřísáhl, že zachrání raději dítě.

V rychlosti ze sebe všechno stáhla a do čistého spodního prádla si narvala látku. Pak se oblékla do nových šatů a krok za krokem překonávala bolest zpět ke dveřím. Hedvika už mezitím vytřela. Její muž ležel stále na kanapi v bezvědomí. Dominik mu zatím stáhl košili a nohavice. Teď zkoumal rány na břichu a přesouval se k nohám. Vypadá to na zlomenou nohu. Ale jinak z toho nic nezjistím. Chtělo by to opravdového doktora. Ale teď nikoho neseženeme. Je to moc nebezpečné," spravil Miru. „Co ty?"

Mira si vzpomněla na cestu z Azmarinských vrchů. Jak se Dominik s péčí staral o její bezvládné tělo. Jeho hlas byla ta první krásná věc po více než roce v azmarinském zajetí. „Přišla jsem o miminko," přiznala se mu a on k ní hned vykročil a podepřel ji: „Odnesu tě do postele. Spíš nahoře?"

„Ne, to ne," vyhrkla hned. „Musím být u něj," vyškubla se mu a musela se opřít o stůl. „Děkuji ti, že jsi nám pomohl, ale já už se o něj postarám. Namažu mu rány měsíčkovou mastí a zítra seženu nějakého doktora."

„Neblázni, Miro. Ty se o něj sama nepostaráš."

„Nebudu sama. Mám k ruce Hedviku," kývla k dívce. „Klidně tu přespi. Ale já budu u něj," vyhrkla rozhodně. A tak to taky bylo. Zatímco Hedvika odešla spát nahoru a Dominik do komory, Mira se natáhla k Jurimu na kanape a položila si hlavu na jeho hruď. „Už jsi doma, miláčku," zašeptala a v slzách ho políbila na tvář. „Teď musíme jít spát. Už je dost pozdě. Ale zítra se spolu nasnídáme." Nyní už propukla v pláč. Ani ten ji však neukolébal ke spánku. Cítila se tak slabá, že měla pocit, že každou chvíli omdlí. Ale zároveň se bála zavřít oči. Měla dojem, že všechno kolem ní zmizí. Že bude zase svázaná ve sklepě. Že zase uvidí ty chladně modré oči, uslyší ten zlomyslný smích.

Už bylo světlo, když zahlédla, jak Juri otevírá oči. Okamžitě se zvedla a tiskla k sobě zuby, aby nepoznal, jak trpí. I on se chtěl zvednout, ale vzápětí klesl zpět do polštáře a zaúpěl.

„Nevstávej, prosím. Já se o všechno postarám," ujistila ho a on tak jen zašeptal: „Napít prosím."

Donesla mu pohár vody a on vzápětí zase usnul. Ale pro ni to bylo znamení, že bude líp. Dala se pomalu do vaření. Postavila vodu na čaj. Trvalo jí to dlouho. Bolestí se dokonce kousla do jazyka v ústech cítila krev. Ale na nohách ji držel jasný smysl, který v téhle domácnosti měla. Postarat se o Juriho a o děti.

Za okny už nesněžilo. Dovnitř svítily paprsky slunce a vzbudili nejprve udiveného Noryho. Mira mu řekla o Jurim, ale opatrně. A ujistila ho, že tatínek bude v pořádku. Chlapec plakal, ale aspoň pár soust snědl. A pak mu dovolila si přinést hračky do světnice. To Juri většinou nedovoloval.

Jako další se ve světnici objevil Dominik. „Tak jak je?" ptal se Miry, zatímco si sám ze džbánu nabídl studenou vodu a opláchl si oči.

„Jde to. Juri na chvíli otevřel oči," pověděla mu tu radostnou zprávu.

„A ty?"

„Ta... taky dobrý. Přejde to," vykoktala rozpačitě.

„Dojdu pro doktora," oznámil jí pak a popadl kabát. „Má ve městě ještě nějakou rodinu? Rodiče třeba? Že by pohlídaly děti a postaraly se o tvého muže."

„Proč by to dělali?" vyhrkla Mira. Bránila se tomu nápadu.

„Potřebuješ si lehnout. Sotva stojíš na nohou. Jestli ještě krvácíš..." To byl celý Dominik. Dovedl mluvit o spoustě věcí tak zpříma.

„Potřebuju se o něj postarat," řekla na to, ale on jako by ji neslyšel.

„U Delgadových by měl být ještě Dario. Včera jsme tam trochu pili a on tam zůstal se svou ženou přes noc."

„Azmariňan?" vyhrkla.

„Azmariňan. Ale určitě je to dobrý doktor. A nesedře vás na penězích."

„Tak... tak dobře," řekla. Juri by chtěl, aby šetřila.

Když odešel, Mira se dál věnovala Jurimu. Všimla si, že má horečku. Položila mu na čelo i na hruď studené obklady a odkryla ho. „Miro..." šeptal ze sna a ona si k němu okamžitě sedla a dala si jeho ruku na tvář: „Jsem tady. Neboj se. Jsem tady. Tady jsem doma... U tebe."

Chvíli jen seděla a sledovala jeho zavřená víčka, když dovnitř vpadl Dominik v doprovodu více lidí, než čekala. Společně s ním vešel nejen azmarinský lékař, ale i Iryna a Lia s Eliasem. V okamžiku, kdy uviděla Liu, se jí vedraly slzy do očí. Ale pak slyšela, jak Iryna říká: „Miru vezmeme k nám. Juriho rodiče tu za chvíli budou. Postarají se tu o to."

„Ne, to ne," zaprotestovala Mira. „Nehnu se od něj."

„Ale děvenko, vždyť jsi celá bledá. Ty musíš do postele."

„Já to zvládnu. Juri taky vždycky říká, že jsem moc silná!"

V tom k ní vyrazil ten azmarinský doktor: „Ukažte, podívám se na něj," řekl jí gumensky.

A ona ustoupila, ale zůstala hned u postele. Lékař mu vyhrnul košili a Lia přešla za ni a objala ji. Na chvíli se zdálo, že ji tam nechají. Doktor potvrdil zlomenou nohu a také zlomené žebro. Pak se otočil na Eliase a něco mu azmarinsky dlouze říkal. Elias pak přeložil, že se Dario obává, že bude muset jeho slova potvrdit ještě gumenský lékař. Jestli Juriho rodiče nevěří na azmarinskou medicínu. Na to už ale z půdy scházela i Hedvika. „Já jim domluvím, aby ho sem pouštěli. Táta s tím bude určitě taky souhlasit, až se probudí."

„A ale..." vykoktala Mira.

„O tomhle nebudeme diskutovat, Miro," vyrazila proti ní Iryna. „Jsi stejně tak nemocná jako on."

„To není pravda. Mě už je líp," chtěla jít k Jurimu, ale musela při tom obejít Azmariňana. A v tu chvíli jako by se jí začaly plést nohy. Před očima se jí zatmělo a vzápětí ucítila ránu.

„Miro," zakřičela Lia. Poslední, co slyšela, bylo Irynino rozhodné: „Musíme jí dostat k nám a zastavit krvácení. Hned!"