Nechtěný dar pt. 3

5. Tvé ženě je lépe bez tebe (J)

 Všechno mu to do sebe zapadalo. Že jen tak náhodou šel Dominik okolo, když ho našel. To jejich radostné setkání tenkrát na trhu. Mira do něj byla zamilovaná celou dobu. A když jí Juri ukázal, že se nemusí bát se s mužem milovat, ztratila zábrany i u Dominika. Mira byla zranitelná. Neuvědomovala si, co je dobré a co špatné. Ale Dominik to moc dobře věděl. A z toho měl Juri černo před očima. Nechtěl Miře ublížit. Nemohl by to udělat. Připadal by si jako zrůda. A navíc jí slíbil, že se o ni postará. Nedovedl si představit, že by ji vyhnal ze svého domu. Zamkl ji do komory, než se na ni dovede podívat. A taky nechtěl, aby utekla, než se vrátí z města. Musel se pomstít aspoň jemu.

Cesta do města mu trvala dlouho. Šel o holi. Nohu měl danou mezi dvě svázaná dřeva. A v hrudi cítil ostré bodání s každým nádechem. Ale na náměstí došel. Pak zabušil. Dominik ho v tu chvíli ještě víc namíchl, když zevnitř při odemykání zavolal: „Tak co, Miro? Snad tě nevyhodil?"

Čekal jí. Zase... Juri se namísto pozdravu rozmáchl, ale muž pohotově uhnul a Juri se svalil na zem jako hromádka dříví. „Co to sakra vyvádíte, chlape?" spustil Dominik. „Zachránil jsem Vám život, a Vy mě jdete praštit." Pokoušel se ho zvednout, ale Juri se mu vyškubl. Byl celý od bláta z roztátého sněhu. Zpoza Dominika teď vykukoval zbytek mužů.

„Tak to je ta Vaše dobročinnost," odplivl si Juri. „Zachraňujete Gumenky, abyste je mohli šukat!"

„Co... co Vám Mira řekla?" zeptal se nechápavě Dominik.

„Nemusela mi nic říkat. Nejsem takovej idiot, jak sis myslel."

Dominik v tu chvíli otočil a zděšeně se Juriho zeptal: „Cos jí provedl?"

„Nic," opáčil Juri. „To tys jí zneuctil. Ty za všechno můžeš, ty hade!"

„Já s Mirou nikdy nic neměl, přísahám," řekl Dominik.

„Já Vás viděl. Jak jste se plížili v noci k nám..."

„Plížili," ušklíbl se Dominik. „Mira byla tady, ano. Ale protože se potřebovala svěřit. Chtěla Vám říct o..." vypadalo to, že je pro něj obtížné to říct nahlas. „o tom dítěti."

„To chceš říct? Že není moje?"

„Ne. Mira by Vás nikdy nepodvedla. A je smutné, že si to myslíte. Ona o to dítě přišla."

„Cože?" vyhrkl Juri. Věděl, že mu nelže. Mira o tom děťátku nemluvila. Ne sama od sebe.

„Našla Vás první. Já byl nalitej a nebylo vidět na krok. Já bych si Vás ani nevšiml. Pomohla mi Vás dostat do domu. A při tom přišla o to malé."

Juri se neubránil slzám. V tu chvíli si k němu muži klekli. „Tak pojďte, odvezeme Vás domů."

Hodili ho na vůz a vysadili až před domem. Juri po cestě myslel jen na to, jak se Miře omluví a sevře ji v náručí. Jenže, když sám stanul v kuchyni, čekala na něj jen Hedvika a vysazené dveře od komůrky.

„Kde je Mira?" zaburácel trochu hlasitěji, než chtěl. Obával se, že už je na cestě z města.

„U Delgadových," oznámila mu Hedvika.

„Tys je zavolala?" bral to od ní jako zradu. Jeho dcera porušila jeho autoritu.

„Mira by tam umřela, tati," řekla. Juri si v tu chvíli všiml, že dveře jsou celé poškrábané a je na nich i krev.

„U všech bohů," ušlo mu z úst. „Musím za ní."

Otočil se, ale všechno ho bolelo, a tak se zase vrátil a usedl na postel. „Ale nejdřív mi pomoz. Vezmu si aspoň čistý kabát a kalhoty.