Nechtěný dar pt. 3

3. Teď jsme rodina (M)

 Okolí vnímala rozmazaně. V ústech neustále cítila hořkou pachuť. Jen poslouchala příkazy, ať otevře ústa. Pila spoustu tekutin a někdo na ni pořád sahal říkal jí různé věci. Byly to ženské hlasy. Lia a Iryna. Iryna byla spíš přísná. Lia milá. Iryna úsečná, Lia jí zase četla dlouhé příběhy a objímala ji, když Mira začala plakat a ptát se po Jurim. Nebyla to však ani jedna z nich, koho prvního uzřela naprosto jasně. Byla to mužská záda. Seděl otočený k ní u jakéhosi stolu, který se otáčel, zatímco muž pravidelně klepal nohou. Pokoj, ve kterém ležela, nepoznávala.

„Kde... kde to jsem, prosím?" zašeptala.

V tu chvíli se muž otočil. Byl to Paskal Mitko. A ta věc byla hrnčířský kruh. „Počkejte, jen ležte," vyhrkl a vzápětí už ho slyšela z chodby, jak volá: „Lio! Mira je vzhůru."

A pak už se vracel dovnitř se svou sestrou. Lia si k Miře hned přisedla a chytila ji za ruku. Na nočním stolku ležela knížka, ze které jí slyšela číst. „Jak ti je? Báli jsme se, že jsme o tebe přišli."

„Bolí to," špitla Mira. „Co Juri? Jak je mu?"

„Ještě se pořádně neprobudil. Hedvika se sem dnes zastavila."

„Jak dlouho jsem spala?"

„Tři dny," oznámila jí Lia. „Ale Iryna říkala, že už ti bude jenom líp."

Mira přikývla, ale pak už se začala škrabat z postele: „Musím domů. Už jsem Vás tu zatěžovala moc dlouho," křeče do břicha ji donutily se zase posadit, ale dál to zkoušela, dokud ji Lia nedala ruce na ramena. „O Juriho je dobře postaráno. Teď musíš myslet na sebe. Zase si lehni. Přinesu ti jídlo."

Mira tak učinila, ale sotva Lia odešla, začala se zase hrabat z postele. Nemohla se jen tak smířit s tím, že není u Juriho, když stoná. Ve skříni našla svoje věci. Čisté a složené. Hodila je na postel a opatrně se tiše oblékla. Našlapovala jako myš až k vchodovým dveřím. A pak už se, jak jí její stav dovoloval, blížila o ulici dál. Bořila se do sněhu, docházel jí dech a myslela, že omdlí. Ale musela být u Juriho. Nechtěla, aby zjistil, že ho opustila. Prošla vrátky a zabouchala na vchodové dveře, ve kterých se podle Miřina očekávání objevila Juriho matka.

„Co ta tu chce?" vyhrkla, jako by tohle nebyl Miřin domov.

„Přišla jsem domů ke svému muži," sklopila Mira zrak. Třásly se jí nohy a potřebovala si sednout.

„Po tom, jaký neštěstí jsi na něj seslala, ty Azmarinská..." Mira tušila, co plánovala říct, ale to už se za ní objevila Hedvika.

„Iryna tě už pustila domů?" vyhrkla a překvapivě srdečně Miru objala a táhla jí domů. „Jen pojď. Táta se po tobě pořád ptá."

„Opravdu?" vyhrkla Mira dojatě. Ve světnici uviděla sedět Juriho otce, který na koleni houpal Noryho a přitom jedl polévku. Mira si uvědomila, že má vlastně obrovský hlad. Ale na tom nezáleželo. Usedla na postel vedle Juriho. Byl celý propocený. Na čele měl obklad a víčka mu těkala blouzněním. Chytila ho za ruku a on v tu chvíli zašeptal: „Miro..."

„Jsem tady," vyhrkla hned. „Vrátila jsem se k tobě." Zahlédla, jak slabě otevírá oči. „Jsem tak rád, že jsi tady," zašeptal. „Matka říkala, že jsi odsud utekla." Mira vzhlédla k Juriho mámě. Nechápala, jak mu mohla říct takovou krutou lež. Ale ta se ani neobtěžovala něco říct.

„Já bych se od tebe dobrovolně sama nevzdálila. Přísahám," políbila ho na hřbet ruky.

„Pojď ke mně," řekl a Mira ulehla na malý volný kousek kanape a položila si mu hlavu na hruď, přičemž Juri slabě zaúpěl: „Jen opatrně, srdíčko," řekl. „Máš všechno co potřebuješ?" zeptal se. Hruď se mu těžce vzdouvala. „Mám," zašeptala a zavřela oči. „Mám tebe."