Dnes hřmí tak jasně,
a fučí tak krásně,
až abakus a jeho bloud
nic nezmůžou se proti větru,
až svícen stáčí piruetu,
až futeř schovala se
za esker.
V zimě člověku málo stačí
k pláči.
A Slunko, ta pouštní rostlina,
vyvalí se, jen když se jí to hodí,
lábá se na své vzducholodi
na mrtvolkách zmrzlých, ptačích,
vyhrabaných pohrabáči.
A moje Katla?
Za cizince se včera vdala,
za palmového fořta, jinačího,
za kterého já teď doma
natahuju moldánky.
