Povříslo kolem zápěstí, prořídlo mi v profilu
to málo, co z ruměnce zbývalo, co jsem nestihl
zašantročit po kapsách a šupletech,
mezi stránky vtipné poezie.
Koukám na dým z komína gymnázia.
Je něco po páté ráno a nebe, příteli,
zapouští makové kůly do země, tak hezky je,
a přece za obzor jen uzívané sluníčko dohlédne,
nevidí mě, jak ve svém bytě s provazy, jak s hady,
osnuji plány na kout, bez vášně nebo trošky studu.
Na tvář zvětralou dopadají první paprsky.
Světlo zcestovalé, stydlivé, štěpí se o neholené vousy
nějakého chlapa, kterého bych v zrcadle nepozdravil.
Je něco po páté a dým z komína gymnázia
vyfukuje na nebe beránky.
Nevinnost sama.
