Chaos

Kapitola 3.

Hola hola:D

Po roce se hlásím:DD Wow!:D

Po rozepsání této povídky mě to najednou tak nějak přestalo bavit, ale pár lidí mi psalo ať pokračuju,a tak jsem se rozhodla,že se k Chaosu vrátím a dokončím ho.

Taky jsem se rozhodla psát kratší části hlavně z důvodu že nemám moc času a protože vím,že málokdo rád čte dlouhé romány,tak snad to teď bude lepší.

Taky jsem změnila "obal" příběhu a pracuje se i na traileru takže snad se líbí.

Předposlední věc kterou chci "říct" je to,že postavy,které mají mluvit anglicky budu psát česky. Možná to bude vypadat divně ale nemám moc ráda anglické věty v českých povídkách.

A jako poslední věc vám chci strašně poděkovat za komentáře,votes i za přečtení:)) Hrozně jste mě potěšili. Příjemné počtení~

________________________________________________________ 

Nákupy nebyly zase tak hrozné. Hned po škole jsme vyrazili s Em a nakonec se přidala i mamka. Nakupovala hlavně Emily, mamka se snažila vybrat něco pro mě a já se mezitím utápěla v myšlenkách.

Jen co jsme dojeli domů, mamka začala uklízet nákup a já se vypařila ven.

Zahla jsem na důvěrně známou cestu, která po pár metrech ústila na hlavní silnici,ale já se těsně předtím uhla do lesa na sotva viditelnou cestičku vyšlapanou lesními zvířaty a mnou,protože skoro nikdo jiný tam nechodil,přestože cesta vedle na místo,které bylo nádherné a uklidňující.

Prodírala jsem se lesním podrostem, překračovala mladé stromky a naslouchala zvukům přírody. Asi tak po deseti minutách les řídl, až nakonec zmizel úplně, a mě se vyskytl pohled, který mě nikdy nepřestane uchvacovat.

Rybník.

Jasně, pro někoho něco tak samozřejmého a nudného, ale pro mě ne. Pro mě je to nejlepší místo k přemýšlení a rozhodování, ale taky k pláči a vylévání zlosti. Chodím sem tak strašně dlouho. Tohle místo jsem našla úplně náhodou se svým, teď už bohužel mrtvým psem Montym. Od toho dne, co jsme to našli, sem chodím pořád. Byla jsem tu, když jsem ve škole dostala první poznámku. Byla jsem tu, když Monty umřel. Byla jsem tu, když jsem prožívala první lásku. Byla jsem tu, když ta první láska skončila. Byla jsem tu, když jsem se pohádala s mamkou. A teď jsem tady, protože se můj život začíná obracet naruby. Protože už nic nebude jako dřív. Protože se mi začínají plnit sny.

Po nějaké půlhodince s hlavou plnou myšlenek, sedící na kraje rybníku a koukáním na malé vlnky, jsem se rozhodla vrátit domů.

„Kde jsi tak dlouho?" ozvalo se, jen jsem otevřela vchodové dveře. „Jen jsme přišli, odložím si nákup, otočím se a ty nikde. Kde jsi byla?"

„Nic se neděje mami, byla jsem na chvilku venku, nadýchat se vzduchu, abych se zbavilo toho pachu ze smogu co je ho plný město." odfrkla jsem.

„Ach tak." pokývala mamka, jakoby tohle byly normální řeči skoro plnoleté holky. „No každopádně ze všeho nejdřív umyj nádobí, samozřejmě utři a ukliď a pak si jdi dělat věci do školy. Když pak jedeš s tou svou partou na několik měsíců pryč, musíš se teď co nejvíc snažit."

Moje myšlenka na krásně teplou vanu splaskla jako mýdlová bublina, ale nebreptala jsem a hned se pustila do práce.

Když jsem všechno udělala, včetně práce do školy týden dopředu, konečně jsem mohla vklouznout do vytoužené vany, pustit klidnou relaxační hudbu, ujídat z misky čokoládových bonbonů ze stolku vedle vany a přemýšlet, co budu dělat zítra.

Po koupeli jsem se zabalila do županu a vlezla si pod deku. Na klín jsem si dala notebook a koukala na videa s ním. S Louisem. Někdy si připadám opravdu pitomě, když si představuju, že to, co říká na všechny fanoušky, ve skutečnosti říká jen mě. Někdy dokonce i žárlím když obejme fanynku. Je to hloupý já vím, ale já prostě závidím a žárlím, ikdyž navenek by to nikdo nepoznal.

On je tak dokonalý. On mě vždy dokázal rozesmát. Není to tak dávno co Zayn opustil skupinu a pamatuju si jak mi bylo, když jsem si představovala, jak asi chudákovi Louimu je po tý aférce na twitteru. Naštěstí je to za námi a já se furt nemůžu vynadívat na jeho krásu. Ale teď už nemyslím zevnějšek. On je tak super člověk že prostě... Nedá se to popsat.

„Sakra už dost" řekla jsem si. „Dost těch sentimálních věcí, i tak se s ním skoro neuvidíš, budeš v podstatě jen křoví!"

Vypla jsem počítač a začala si připravovat tašku a oblečení na zítra. Pozítří je další hodina street dance . Stejně jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

Zhasla jsem a chtěla jít spát, když v tom mi zadrnčel mobil a potom ještě jednou.

Upozornění. Na twittru. Někdo si mě follownul.

„Hmm nejspíš zase někdo se jménem: FOLLOW ME BACK!" pomyslela jsem si, a tak jsem ani nekoukala kdo.

To druhé zabrnění byla zpráva. Na twitteru si nikdy s nikým nepíšu, vlastně mám bitter jen tak z nudy a kvůli trendům.

Rozklikla jsem zprávu. A málem se zadusila.

Vlastně to byla obyčejná zpráva, nic zvláštního. Teda nebylo by to zvláštní, kdyby ta zpráva nebyla od Louise Tomlinsna.

Rozklepanými prsty jsem rozklikla zprávu.

Objevilo se chatové okénko a vedle Louisovi profilové ikonky stálo jen:

Ahoj.