Chaos

Kapitola 2.

Ahoj,je tu pokračování ;) Snad se bude líbit :3 :))

________________________________________________________

Následující ráno jsem se probudila s bolestmi hlavy. Moc jsem toho nenaspala.  Moje sny se střídaly, míchaly jako prádlo v pračce. Nemám tušení, o čem byli. Vím jen to, že pár z nich bylo hezkých, ale převládaly špatné.

Vstala jsem a šla se umýt. Díkybohu byl čtvrtek a škola mi začínala o půl deváté. Teď bylo čtvrt na osm. Studuji gympl. Ne že bych chtěla, spíše kvůli rodičům. Přijde mi to zbytečné a plánuji jít hned, co dokončím gympl na konzervatoř. Ještě štěstí že mi zbývají jen dva roky.  Trochu jsem se vyděsila, když jsem si vzpomněla na to, co říkala Mia. Že možná budeme muset opakovat ročník. Rychle jsem zahnala obavy. Učení mi jde docela dobře, gympl není zase tak těžký a můžu se učit, když zrovna nebude koncert.

Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně vzít si jako každé ráno misku cereálií s mlékem. Když tancujete, nemůžete se každé ráno cpát slaninou a vajíčky. Hold život tanečnice na poměrně vysoké úrovni je někdy těžký.

Po jídle jsem se šla obléct. Byla docela zima, a tak jsem zvolila obyčejné džíny a pohodlnou mikinu. Ještě jsem se došla učesat, popadla svou tašku do školy, obula si boty, oblékla bundu a mohla vyrazit. Měla jsem docela čas a tak jsem nepospíchala.

Na zastávce vyjímečně nikdo nebyl, takže když přijel autobus, mohla jsem se pohodlně usadit a sledovat z okna ubíhající krajinu.

Ve škole jsem byla za chviličku. Liva Em už tam byly.  Ostatní holky chodí na jíné školy. Hned jsme se pustili do řeči.

„Tak co holky, pořád trochu šok, ne?" začala Emily.

„To teda!" přikývla Liv. „Pořád mi to tak nějak nedochází. A co ty Rose?  Jak to bereš ty?"

„Já ani nevím... Myslím, že to zvládneme." odpověděla jsem.

„Páni! Kéž bych byla tak v klidu jako ty!" řekla Liv obdivně.

Kdyby tak věděla. Nejsem ani trochu v klidu, jsem děsně nervózní. Nerada ale dávám své pocity najevo. Naopak. Moc ráda je skrývám. Nevím proč, prostě jsem taková.

„Tak jo holky, musím běžet, za chvíli mi začíná němčina, nechci přijít pozdě. Uvidíme se na obědě?" zeptala jsem se.

„Jasně!" řekli holky najednou a odešli.

Byl vážně pech, že jsme spolu nechodili do třídy. Povzdychla jsem si a vyrazila na hodinu.

Škola utekla poměrně rychle. Na obědě jsem ještě s holkama pokecala, a pak byl čas jít domů. Upřímně se mi ani moc nechtělo. Nevím, co budu doma dělat. S hlavou plnou myšlenek jsem vyrazila domů. Znatelně se oteplilo, a tak jsem se rozhodla jít domů pěšky.

Byla to docela štreka. To jsem ani nečekala. V létě chodím pěšky normálně každý den, ale takový rozdíl jsem nečekala. Šplhala jsem lesní cestou do kopce. Vtom mi ujela noha po ledě a já spadla.

„Au, sakra!" zaklela jsem a chytla se za naražené koleno. „To se vážně může stát jenom mě!"

Najednou mi hlavou prolétla děsivá myšlenka. Budu moci teď tancovat? Opatrně jsem si vytáhla džíny a koukla se na koleno. Nebylo to tak zlé, a tak jsem usoudila, že to snad bude v pohodě. Najednou jsem uslyšela šustot v křoví napravo ode mě. Očima jsem pečlivě prozkoumávala křoví, ale nic jsem neviděla. V okamžiku, když jsem se rozhodla vyškrábat na nohy, vylétl z křoví veliký Havran, černý jako uhel. Leknutím jsem zase spadla na zadek, ale bolest jsem necítila. Havran vylétl na strom a zadíval se mi černýma očima do těch mích. Na okamžik jsem ztuhla. V těch jeho očích bylo... nevím jak to popsat... varování?