Věc: Asimilace dokončena

...masakr na stanici Powlax...

,,Kde sakra všichni jsou?" zeptal jsem se, když mě doktorka a Laxmann posadili ve společenské místnosti do křesla. Na zemi se válel plamenomet a Laxmannova vysílačka. Všiml jsem si, že ani jeden z přítomných se netváří nadšeně. Zvlášť Laxmann.
,,Co se stalo Sergei?" zeptal jsem se ho. Laxmann jen zavrtěl hlavou a posadil se na kulečníkovej stůl.
,,Když se ten chlap... hm, proměnil, naprosto jsem ztratil nervy. Když jsem vyskočil z okna, dal jsem se na útěk. Bylo mi jedno kam, hlavně pryč od toho monstra. Omlouvám se, ale když se stane něco takovýho, tak prostě..." a na chvíli ztichl. Pak se zase vzchopil.
,,Pak sem si uvědomil že bych umřel bez výbavy v takovým blizzardu, tak jsem to otočil. Když jsem se vrátil k Powlaxu, uviděl jsem stín někoho, jak se blíží k pásovci. Pak se ozval výbuch a pásovec se převrátil. Stín osoby zmizel ve stanici. Ihned jsem přiběhl k pásovci a našel doktorku ležet venku. Byla při smyslech. Trochu jsem jí pomohl a pak šel pro tebe. Nevím kdo byl ten stín." skončil Laxmann.
,,Enže á to ím." ozvala se doktorka. Laxmann na ní pohlédl a já tušil odpověď.
,,Frey." řekla a vysvětlila Laxmannovy o co tu sakra jde.

Během vyprávění toho, co doktorka řekla v pásovci mě a já jí, mi zavázala nohu a rameno. Věděl jsem že noha je zatím mimo hru, ale rameno na tom nebylo tak zle. Sice bolelo, ale cit v ruce jsem měl.
,,Takže Frey nás chtěl sejmout. Naprosto super. Jsme uprostřed ničeho, v blizzardu století a tipnu si, že vysílačka je v tomhle počasí na hovno." postěžoval jsem si. Doktorka hrábla do batohu a vytáhla vysílačku.
,,Ohle e náš prototyp vyvinutý en pro naše úely." vysvětlila doktorka, vysílačku podala Laxmannovy a šla k zrcadlu si napravit nos. Laxmann zkoumal vysílačku a já přišel na to, že nemám zbraň.
,,Kde je moje pistole?" zeptal sem se udiveně. Laxmann sáhl pod bundu a vytáhl ji.
,,Ležela v pásovci." řekl jen a podal mi ji.
,,Měli bychom jít do laboratoře dolů. Říkal jsi, že Frey toho tvora schoval do mrazáku?" ozvala se doktorka s už napraveným nosem.
,,Říkal. Ale nebyl jsem u toho." vysvětlil jsem.
,,Dobrá. Za žádnou cenu se nesmíme rozdělit. Laxmanne, vezmi plamenomet. Spal všechno, co se pohne. Včetně Freyie." řekla, pomohla mi se postavit a dodala. ,,Ty Gabriely střílej, i když to asi nepomůže."
A všichni jsme se vydali do laboratoře.

,,Kde to kurva je? Kam to zmizelo? Dal to sem vůbec ten hajzl?" vztekala se doktorka, když zjistila, že je mrazák prázdnej. Já jsem seděl opřenej o zeď a vůbec jsem nepostřehl, že právě po schodech někdo sešel k nám dolů do laboratoře. Byl to Nickleson.
,,Hej lidi!" zvolal Nickleson a vypadal otřeseně. Všichni přítomní se lekli. Laxmann zapnul plamenomet.
,,Klid proboha! To jsem přece já! Frey se mě pokusil zabít! Je to blázen!" hulákal Nickleson a mával rukama nad hlavou.
,,Nevěřte mu ani slovo." ozval se Freyiův hlas odněkud zprava. Z čista jasna se objevil ve dveřích o kterých jsem ani nevěděl, že tam jsou. Namířil jsem na něj pistolí. On nám ale nevěnoval pozornost. Svou puškou mířil na Nicklesona.
,,Spalte ho, on je ta věc." řekl v klidu Frey. Laxmann nevěděl kam mířit dřív. Patová situace.
,,Lže! To on se nás pokouší zabít!" hulákal Nickleson pořád. Doktorka se natáhla pro páčidlo, ale Frey jí zastavil.
,,To bych nedělal doktorko. Nebo máte radši oslovení majore?" řekl Frey a namířil na ni. Mě, jakožto mrzákovy u zdi, nevěnoval nikdo pozornost. I když jsem měl pistoli. Podíval jsem se do zásobníku. Kurva, jeden náboj.

Ta věc může být kdokoliv z těch dvou. Klidně oba.

,,Ukaž krk." přikázal Frey Nicklesonovy. Ten jen vyvalil oči a sundal si šálu. Krk měl v pořádku. Co tím Frey sledoval jsme se dozvěděli hned.
,,Je to on. Ta věc. Jak to vím? Sám jsem Nicklesonovi zlomil vaz." řekl v klidu Frey, jakoby oznamoval, že jde na toaletu. Nikdo nic nechápal. Nickleson valil oči na Freyie, Laxmann mával plamenometem z Nicklesona na Freyie, doktorka hleděla na Nicklesona a já nevěděl koho střelit. Frey vypadal, že mu došla trpělivost.
Zamířil přímo na Nicklesona a chystal se vystřelit, ale Laxmann si toho všiml a než jsem stačil něco říct, tak z hubice plamenometu vyšlehl plamen přímo na Freyie. Doktorka srazila hubici plamenometu k zemi, odkud se plamen odrazil do zbytku místnosti.
Mě začala hořet nohavice. Laxmann se vzpamatoval a snažil se plamenomet vypnout, ale nešlo to. Nohavice mi vzplála a já si rychle vysléknul kalhoty.
Laxmann zápasil s plamenometem, doktorka se snažila uhasit řvoucího Freyie, kterej byl v plamenech a já koutkem oka postřehl, že Nickleson se chystá zdrhnout.
Bezmyšlenkovitě jsem namířil a střelil ho do týlu hlavy.
Svalil se na zem.
V místnosti byl takový chaos, že si nikdo nevšiml že jsem Nicklesona zabil...
...co to kurva?!

Nicklesonovo tělo se prohnulo v křeči. Ozvalo se nechutné křupnutí a úplně se mu přetočila hlava o 180°. Otevřel pusu a z ní vyšlehl dlouhý slizký jazyk, který se přichytil k trubce u stropu. Tělo se zvedlo ze země a zůstalo viset ve vzduchu za jazyk. Odporný pohled. Z úst se mu ozval odporný skřek v doprovodu trhání lidské kůže. Z dlaní a chodidel mu vylezlo za mohutného krvácení něco, jako zakrnělé hnáty, zakončené zahnutými drápy, které se zabodli do stropu hořící laboratoře. Bylo to jako lidský pavouk. Vydalo to táhlé, bolestivé zavití a stalo se něco odporně šíleného. Roztrhlo se tomu břicho a z břicha vylezli tři páry rukou a dlouhý krk zakončený slizkou hlavou. Všude z toho sršela krev.

Jako další si té absurdity všiml Laxmann, kterej už ovládl plamenomet. Jenže se stalo nejhorší. Místo, aby Laxmann tu věc spálil, tak ztuhl hrůzou.
,,Spal to sakra!" zařval jsem z plna hrdla, ale bylo pozdě. Jeden pár rukou, trčící z břicha té věci, se nepochopitelně prodloužil a chytl Laxmanna za hlavu. Zvedlo ho to že země a snažilo se ho to narvat do otevřeného břicha. Hlava na dlouhém krku vydávala mrazivé sténání. Začal jsem rychle jednat a rozhlédl se. Doktorka objímala na uhel spáleného Freyie a třeštila oči na věc, snažící se pozřít Laxmanna. Frey se třepal v šoku a já si všiml jeho pušky kousek ode mě.
Hrábl jsem po ní, odjistil ji a zamířil. Skrze optiku jsem zaměřil ruku, která držela Laxmanna a vypálil jsem krátkou dávku. Nevím proč, ale měl jsem chladnou hlavu a trefil se. Ruka sebou škubla a pustila Laxmanna. Ten těžce spadl na zem a zřejmě si solidně vyrazil dech. Hlava na dlouhém krku se zaměřila na mě. Zamířil jsem přímo na ní a začal bez čekání střílet. Krk s hlavou uhýbal jak mohl. Jazyk trčící z druhé hlavy se pustil trubky a začal sebou švihat po místnosti. Já střílel dál, ale i když jsem tu věc trefil, tak to nemělo žádný efekt. Doktorka se konečně rozhoupala a skočila po plamenometu. Jenže...
Jazyk ji švihl přes obličej a hned se jí omotal kolem krku. Během vteřiny byla doktorka ve vzduchu a jazyk s ní hodil o zeď. Doktorka spadla na zem a nehnula se. Zůstal jsem sám, bez kalhot, s nohou v hajzlu a bez nábojů. Věc si mě opět všimla a začala se po stropě pohybovat blíž ke mě. Zahodil jsem pušku a zařval po ní
,,Tak pojď! Sežer mě a pak zkopíruj ty zmrde!"
Věc nereagovala a stále se blížila. Nahmatal jsem v jedné z kapes světlici.
,,Tohle ti vrazím do tlamy a shoříme spolu ty děvko!" zařval jsem a pomalu jsem se smiřoval s nevyhnutelnou smrtí. Díky bohu za Laxmanna, kterej se probral. Zvedl se ze země a uchopil plamenomet.
,,Hej!" zařval Laxmann po té věci. Ta se zarazila a otočila obě hlavy na něj.
,,Kdo se bojí ohně, ať nehraje si se sirkami." utrousil rádoby vtipnou hlášku a jediným stiskem spouště tu věc uškvařil. Místností se rozlehl bolestivý jekot a věc spadla ze stropu na zem. Oddechl jsem si. Plameny v místnosti začali nabírat na síle.
,,Musíme vypadnou!" zařval jsem a těžce se postavil.
Přidržel jsem se zdi.
,,Rychle! Než tu shoříme jak papír!" dodal jsem a když jsem se podíval na doktorku, tak jsem malém omdlel.
,,Hned musíme vypadnout!!!" zaječel jsem a rozběhl se, jak to jen zraněná noha dovolila.
Doktorka už totiž nebyla doktorkou. Jen jsem postřehl, jak se zvedla a nechutně se jí zlomil krk. Zvedl jsem s Laxmannem ještě žijícího Freyie ze země a rozběhli se ke schodům. Když jsme byli takřka nahoře, tak jsem se otočil. Doktorka stála s rozpaženýma rukama, ze kterých jí lezlo několik desítek tlustých chapadel. Ze zad jí trčeli hnáty a jediné, co nebylo vidět, byla hlava, která jí asi klimbala na zlomeném krku. Znechuceně jsem se otočil a rychle vyšel ven.