Zakázaný tanec

3.kapitola

Takže, za posledních pět dní se mi dokázal zhroutit svět, jako domeček z karet. Bylo to hodně dětinské myslet si, že bych někdy mohla žít svůj sen?
Dvě věci vím naprosto jistě: 1. půjdu na nějakou právnickou školu mezi samé šprty, 2. tanec mi byl definitivně zakázán. To přeci není fér!
Za chvíli odjíždíme, což je osvobození, i když by se mohlo zdát, že mi tu nemůže nic chybět. Po určité době si tu začnete připadat jako v kleci. Takové malé vězení, akorát bez mříží. ,,Rebeco!"zaslechla jsem ze spoda. ,,Už jdu!"
Hurá a rychle pryč! Po krátkém rozloučení jsem vběhla do auta a nasadila si sluchátka. Na klíně mi přistála knížka, kterou mi dala babička jako povinnou četbu. Romeo a Julie. Super, tohle mě bude vážně zajímat. Podívala jsem se na Lily zmučeným pohledem a čekala, že povolí, ale ona se jen povzbudivě usmála a nasedla. Zamávala jsem na rozloučenou a knížkou si podložila hlavu, aby se mi lépe leželo. Přece to nebudu číst!

***

Prázdniny utekly jako voda. Ani jsem se nenadála a už mi zbýval je poslední týden před utrpením. Byli jsme na návštěvě u známých Kristýny a Johna. Mají dceru Sofii, která je o rok mladší než já a syna Michaela, který je o rok starší než já. Sofie má rusovlasé vasy ostříhané na mikádo, proti mým 163 centimetrům ona vypadá jako obr. Michael je také velmi vysoký s hnědými krátkými vlasy a dioptriemi jako dna od půlitru. Po, téměř týdnu stráveném u babičky a dědy, to byla procházka růžovým sadem. Neříkám, že tohle byla skupina lidí, se kterými bych si rozuměla nebo se někdy setkala, ale opravdu to nebylo tak hrozné. 

Dneska se Lily rozhodla, že už je načase, abychom koupily nějaké věci do školy. Jako by ta škola někoho zajímala. Vyjely jsme jenom my dvě a kluci šli na bowling. Naskočila jsem do auta ve volném černém tričku s potiskem, fialových riflových kraťasech a samozřejmě v mých starých -krásných- converskách se slunečními brýlemi na nose. Aspoň že Lily vzala v tomhle vedru gabriolet. Po chvilce poslouchání Fajn rádia, než mi ho-bohužel- Lily vypnula, jsem se začala nudit. Začala jsem mezi prsty žmoulat Psí známku mého oblíbeného hokejového týmu. Moje parta. Co asi teď dělají? Jsou šťastní beze mě? Vzpomínám si, jak jsme si všichni koupili lístky na hokej a jako šílenci běželi přes celé náměstí až k zimnímu stadionu v dešti. Nikomu z nás nevadilo, že jsme promiklí až na kost, bylo nám dobře, smáli jsme se a užívali si náš poslední společný večer před tímhle.
Projížděly jsme městem a já stále přemýšlela, až jsem si najednou připadala, jako bych byla zpátky.
I když svítilo slunce, byla jsem v temné kopce uvězněna jen se svými vzpomínkami. Zavřela jsem oči a cvrnkla se do spánku. Dost! Nařídila jsem si. Lily na mě upírala své pronikavé zelené oči, přes modré sluneční brýle. Pousmála jsem se a opřela si loket o dveře. Tohle bude dlouhý den.
Lily zastavila před obrovským nákupákem. Okolo nás po ulici zběsile lidé pospíchali, na to nejsem zvyklá. Rozhlížela jsem se abych si to tu zapamatovala, i když nevím proč, protože Lily k autu určitě trefí. No, nezbývá nic než doufat. Procházely jsme papírnictvím, já nesla košík a Lily do něj sem tam něco hodila. Vůbec mě tenhle nákup nezajímá. Ze mě nikdy žádnej právník nebude, na to přeci nejsem stavěná, jsem pro tanec a taky cokoliv jiného než právnictví. ,,Takže ty se mě, jak je vidět, snažíš zvysoka ignorovat. Chápu, že tě tenhle nákup asi zrovna nebaví ale pochop, že pro mě je to valice důležité, abys měla krásnou a slibnou budoucnost, takže tě prosím, spolupracuj."řekla sklesle Lily po zaplacení.
,,Omlouvám se, promiň, já jsem teď byla duchem někde jinde. Vůbec jsem neměla v umyslu tě schválně ignorovat."trochu rozpačitá odpověď. Páni, od doby, co jsem přijela jsem si ani nevšimla jak moc jsem se změnila. Stala se ze mě ovce, přikrčená v koutě. Obešla jsem s Lily dalších X obchodů. ,,Jéé, no vidíš úplně bych zapomněla, že se mám ještě stavit na poště pro balík. Půjdeš se mnou nebo na mě počkáš?"vyhrkla Lily.
,,No, já radši někde počkám."pousmála jsem se a jen co odešla jsem začala litovat. Vždyť to tady vůbec neznám! No co, za rohem jsem viděla ceduli do Mekáče, tak tam zajdu. Procházela jsem úplně přeplněnou ulicí. Zaslechla jsem písničku Black and Yellou z nedalekého podchodu. Dav lidí se hrnul tím směrem, tak proč se nepodívat?, stejně nemám nic na práci.
No pááááni! Tady to taky dokáže žít? Evidentně ano. V podchodu si dávali dvě skupiny Battle v tanci! Užasle jsem se dívala na dva právě tančící tanečníky a hrozně jim to záviděla. Tělo mi prostoupil adrenalin a já věděla jistě jen jednu věc, chci tančit teď a tady. Vyběhla jsem naproti vyzívajícímu tanečníkovi a dav začal tleskat a křičet. Nejdřív se na mě díval jakože ,,Co tu chceš?" ,ale jakmile jsem začala tančit všichni tleskali a křičeli jako tenkrát, jako na našich vystoupeních. Tohle byla moje chvíle. Jakmile jsem skončila, ostatní na mě koukali, ale ne nijak zle ale uznale, přikyvovali a skandovali. Protivník samozřejmě nezůstal pozadu. Ukázal hned dvě kreace, byl opravdu dobrý. Velmi dobře a ladně vypadaly jeho pohyby těla. Poodstoupila jsem zpět do davu a tleskala, smála jsem se, ale opravdově a ze srdce, byl to velice hřejivý moment a krásná chvíle. Spozorovala jsem na sobě pohled jedné až příliš zmalované blondýny, která si mě měřila od hlavy až k patě nenávistným pohledem a jakmile uviděla, že se na ni také dívám, odvrátila pohled. Podle jejího oblečení byla také tanečnice, ale nedokážu určit z které skupiny, jelikož seděla přesně mezi nimi obklopena kluky. Obrátila jsem nad ní oči v sloup, ale přeci si nenechám skazit chvíli, ne? Písnička skončila a všichni jako správní hráči se objali a popleskali po zádech.
,,Héj ty v tom černým, jo ty, pojď semka!" houknul na mě jeden. Pokrčila jsem rameny a vykročila.
,,Jak se jmenuješ? Tebe sme tu eště neviděli."promluvil tentýž kluk, který mě zavolal.
,,Jsem Beca, a přistěholava jsem se celkem nedávno."
 ,,Tak to jo. Víš, že jsi docela dobrá?"zeptal se. Docela?           
 ,,Díky, taky to není poprví, co tancuju."ujistila jsem ho a mrkla na něj.                                    
 ,,A nechtěla by ses k nám přidat?"                                                                         Ouuu jeeee! Srdce mi bušilo, takovou rychlostí, že jsem se až bála, aby nevyskočil ven z hrudi. Vypadá to, že budu moct zase tancovat! ,,No jasně, že bych se chtěla přidat, že váháš!" moje nadšení zjevně všechny pobavilo. Nevadí, vypadá to, že se blýská na lepší časy. Ještě se mě potom zeptal na telefonní číslo, ale to už jsem zahlédla Lilyin vražedný pohled. No vážně, kdyby pohledy zabíjely, už bych tu ležela v kaluži krve.
,,Mladá dámo,!"a už je to tady! Nahodila jsem přiblblej úsměv a podrbala se ve vlasech.
,,uvědomuješ si vůbec to, že jsi na mě měla čekat a né se slejzat s... takovouhle podřadnou skupinkou nevzdělanců?!"takle nadávat jsem ji ještě neslyšela. Asi -určitě- mám problém, a nejhorší na tom je, že mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Poooočkat, počkat, jak že je, vlastně nás nazvala? Nevzdělanci?
,,Za prvý neřekla jsi, kde mám čekat a zadruhý, jak jsi NÁS to nazvala??"zdůraznila jsem nás, protože už k nim taky patřím.
,,Jak to se mnou mluvíš Rebeco?!"zařvala na mě Lily. Takže dokud tikám jako hodinky, tak je to všechno cajk a jakmile se mi něco nelíbí, tak jsem ta nejhorší? Super! Přivřela jsem mírně oči a začala utíkat. Tohlle už nehodlám poslouchat.
,,Kam si myslíš, že běžíš?! Okamžitě se vrať, vždyť to tu vůbec neznáš! Pokud..."a už jsem ji neposlouchala. Moje vzpružná povaha nade mnou opět zvítězila. Zabočila jsem vlevo, vpravo a už jsem začala zpomalovat, jelikož mi docházel význam slov, Vždyť to tu vůbec neznáš! Opřela jsem se rukou o sloup a vydýchávala ten běh. Běh opravdu není moje silná stránka.

Ahojte! :)
Ano vím, tahle kapitola mi trvala děsně dlouho a nakonec jsem ji dopsala na zastávce, při čekání na bus! :D
Prosím o názor:))
A omlouvám se za případné chyby:)
Písnička v popisku..no,.. prostě ji mám moc ráda! :)