They tell me "Famous bitch" [A.Irwin, M.Clifford]

-1- Happy crying

*flash back*

,,Cynthio! Kde jsi?"zakřičel na mě tehdy osmiletý chlapec. Hráli jsme schovávanou a mně to šlo poměrně dobře, už mě hledal tak půl hodiny.

,,Prosím.. Ukaž se.. Tohle už není legrace.." povzdechl si a čekal jestli odněkud nevylezu. Ale já jsem to neudělala, v tu dobu byl pro mě pocit vítězství to nejlepší a já se nechtěla vylákat do jeho určitě už předem připravené pasti.

Kudrnatý klučina si sedl pod velký strom, který jsme měli na zahradě a začal plakat.

,,Jsem ten nejhorší bratránek na světe!" poztěžoval si sám sobě hlasitě a setřel si stékající slzu z líce.

,,Nedokázal jsem jí ohlídat.." ničilo ho to, že si myslel, že se jeho pětiletá sestřenice ztratila. Obmotal své paže okolo kolen a přitáhl si je k sobě blíž. Položil na ně svou hlavu a nechal slzy samovolně stékat.

Potichounku jsem vylezla ze své skrýše a cupitala jsem k němu. Pořád netušil o mé přítomnosti. Sedla jsem si vedle něho a objala ho. Vylekal se. Ale když zjistil, že to jsem já, byl štěstím bez sebe.

,,Ty jsi se neztratila!" zaradoval se a silně mě objal. Lochtaly mě jeho neposedné vlasy po tváři. Dal mi pusu na líčko, chytil mě za ruku a zvedal mě. Když jsme oba stáli nohama pevně na zemi, rozutekli jsme se do malého domku. Samozřejmně jsme běželi co nejrychlejí, protože to byl závod.

*flash back end*

Matně jsem si vybavolala kluka ze vzpomínky. Achjo, naposledy jsme se viděli, když mi bylo dvanáct let. Což bylo tedy před šesti lety. Ten čas strašně utíká.

Jak asi teď může vypadat? Má nadále kudrnaté vlasy, které neustále trčí do všech stran, nebo se mu narovnaly? Nosí brýle, nebo má rovnátka? A co když je na emo stylu? Tak tyhle otázky si poslední dobou kladu častěji a častěji, ale nikdy jsem nezjistila odpověď. Což mě mrzelo.

Seděla jsem u otevřeného kufru a snažila jsem se tam co nejlépe naskládat oblečení. Byl poloprázdný, ale já už nevěděla, co si mám s sebou vzít.

Vstala jsem z postele a přešla k mé knihovně. Mohla jsem si buď vzít už přečtené knížky a vědět, že se mi líbily, nebo ty nepřečtené, které čekaly na první otevření. Nakonec jsem si vybrala tři knížky, dvě nové a jednu, kterou mám už strašně dlouho a pořád mě baví číst. Otevřela jsem ji a už po milionté první stránku. ,,Věnováno té nejdokonalejší a nejlepší sestřence pod sluncem..'' přečetla jsem potichu a zase se mi vybavila vzpomínka, jak mi ji dával.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila dáma s krátkýma havraními vlasy. Ano, je to moje maminka. Přistoupila ke mně a vzala si otevřenou knížku a přečetla si tutéž větu jako před chvíli já.

,,Pořád tě to baví číst, Rosie?'' Podívala se na mě a kolem oči se ji vytvořily vrásky od úsměvu. Jo, asi bych měla vysvětlit to Rosie. Rodiče se nemohli rozhodnout pro jméno, tatínek byl pro Cynthiu a maminka chtěla mít doma Rosaline, tak udělali kompromis a dali mi obě jména. Každý mi říká tím jeho. A celkem se mi to i líbilo.

,,Ani nevíš jak.." přejela jsem bříšky prstů po tvrdém obalu knihu. Vzala jsem všechny tři knihy a uložila je už do předem připravenýho místa v kufru. Maminka mě se smutkem sledovala.

,,Nechci, aby jsi odjela.." zklamaně se na mě podívala. Byl to podobný pohled, jako kdybych udělala něco trestnýho a ona si říkala "kde jsem udělala chybu?".

,,Vždyť za pár měsíců zase přijedu... Já ti jen tak ze života nezmizim.." rozesmála jsem se. I maminka se pousmála.

V osmnácti se vždy naskytnou dvě nové možnosti. Za 1. zůstat doma s rodiči, nebo za 2. vylétnout z hnízda poznávat svět, což je i v mém případě.

,,Budeš mi chybět.." zase pověděla smutně.

,,Neboj.. Každý den si budeme volat.." povzbudivě jsem jí pohladila po rameni. Odešla. Zůstala jsem tam sama. Pokračovala jsem v balení. Už zítra. Nebalila jsem si všechno, protože odjíždím jenom na dva měsíce. A většinu věcí si tam dokoupím. Po půl hodině zapínám svůj nedostatečně plný kufr a sebíhám za rodičemi do obýváku. Koukali se na můj oblíbený film. Sedla jsem si na zem před pohovku, protože ta byla celá zabraná.

Zaslechla jsem zaklapnutí hlavních dveří. Podívala jsem se tam. Koukal na mě vysoký kluk, který měl narozdíl odemně zrzavé vlasy. Já je měla světle hnědé.

,,Ahoj rodinko!" zakřičel, aby si ho i rodiče všimli. Zamávala jsem mu. Ruce měl schovaný za zády.

,,Co to tam máš?" to bych nebyla já, kdybych nebyla zvědavá.

,,Tak se pojď podívat.." celý zářil. Nechápu ho. Namáhavě jsem se zvedla a dokymácela se k němu.

,,Levá nebo pravá?" podívala jsem se mu do jeho zelenohnědých očí. Zaváhala jsem, určitě to patřilo do těch jeho vtípků, jak ani v jedné ruce nemá nic.

,,Ehm.. Pravá?" povytáhla jsem obočí a zkousla si dolní ret. Pohodil rameny a pomalu odhaloval jeho pravačku. Držel v ní černé triko. Chvilku jsem na něj s nepochopením dívala. On mi očima naznačoval abych ho rozložila.  Učinila jsem tak. Do očí mi vyhrkly slzy. Bylo to obyčejné černé tričko pánského střihu, na kterým byl nápis "Don't touch her! She's my sister! ". Mezitím si sundal bundu. Teď jsem měla výhled na jeho triko, psalo na něm "And I am her brother!" Bylo to strašně krásné.

,,Tak a teď ta levá.." tupě jsem mu zírala na ruku. To že měl vytetovaný celý rukáv, tomu jsem se už nedivila, ale poslední místečko, které bylo prázdné na jeho bílé kůži, už bylo také zaplněné. J&C.

,,Joshi.. To je dokonalý.." vyrhla jsem se mu kolem krku.

,,Jsem rád, že se ti to líbí..Budeš mi chybět sestřičko.." zlomil se mi hlas a jenom jsem brečela štěstím. Nechala jsem dopadat slzy na jeho triko.