Druhý den jsem šla na oběd do kantýny v institutu. Po pár minutách si ke mně přisedl Filip. „Ahoj," pozdravil mě vesele. „Jsem rád, že se znovu vidíme tak brzo."
„Jo, já taky," zamumlala jsem sarkasticky. Asi mě uslyšel, protože se snažil skrýt úsměv. Zrudla jsem.
„Jak to jde s projektem?"
„Ještě jsem nezačala... vzhledem k tomu, že nemám pracovní tým. Nikdo se ke mně moc nehrne," povzdechla jsem si.
„Musíš být trpělivá. Lidé si nejsou moc jistí kvůli tvému věku," snažil se mě povzbudit. „Ale až ho dokončíš, určitě budou všichni litovat, že se okamžitě nepřihlásili ke spolupráci," zasmál se.
Otráveně jsme se na něj podívala. „Vždyť ani nevíš, co to je za projekt," postěžovala jsem si. Už jsem nejedla a jen jsem se nimrala v jídle.
„Tak mi řekni, co to je za výzkum," pobídl mě.
Obrátila jsem oči k nebi a zakroutila hlavou. Jako by mi to mohlo pomoct. Po chvíli mlčení jsem se na něj podívala. Trpělivě vyčkával s úsměvem na rtech. Upřeně se mi díval do očí, až jsem myslela, že už můj projekt vyčetl z mé mysli. Jeho pohled byl přímo fascinující. Filip neměl tmavě hnědé oči, on je měl prostě černé. Člověk v nich nemohl zahlédnout ani náznak hnědé. Vyděšeně jsem uhnula před jeho hypnotizujícím pohledem a radši začala mluvit.
„Je obecně známo, že vesmír se snaží vrátit do své původní podoby chaosu. Já chci této vlastnosti využít a vynalézt paprsek, který by tento děj dokázal řídit. Využíval by se v ekologii pro obnovu vykácených lesů. Dokážeš si představit, že by se pomocí jednoduchého záření mohly obnovit celé lesy? Možná bychom vrátili dostatek rostlin, takže by produkovali dostatečné množství kyslíku pro celou Zemi a už bychom nemuseli kyslík vyrábět uměle. Možná by se s tím paprskem dokázalo i obnovit několik vyhynulých druhů zvířat." Znovu jsem se zasnila nad představou světa bez těch strašných továren. Tolik přírody okolo jako před několika sty lety. Byl by to ráj na zemi. Znovu jsem se podívala na Filipa.
Koukal na mě s vykulenýma očima. „Páni, to je velkej plán."
Pokrčila jsem rameny. „O přírodě jsem snila odmalička. Jen představa, že by mohla být obnovena... Nebo že by byla obnovena díky mému vynálezu," povzdechla jsem si. „Už teď jsem z toho v mrákotách."
Zasmál se. „To chápu. Bylo by to úžasný." I jemu se na tváři objevil zasněný pohled. „Říkáš, že by fungoval na principu návratu k chaosu? To by ale ten paprsek dokázal mnohem víc než obnovit lesy, ne?"
Zamračila jsem se. „To je asi pravda. Ale k té fázi se nemám v plánu nikdy dostat. Budu výhradně zkoumat tuto stránku paprsku a o ostatní využití se radši nebudu ani zajímat. Mohl by být dost nebezpečný. Na to by ale potřeboval opravdu silný zdroj energie a to nebude tak lehké sehnat, vzhledem k tomu, kolik energie potřebujeme my."
Filip chápavě kývl. „Dobře, kde se můžu zapsat?"
„Cože!?" zarazila jsem se. „Chceš se mnou pracovat na mém výzkumu?"
„No jasně. Je to neuvěřitelnej nápad a já chci být u toho, až vyvineš ten úžasnej paprsek. Kdy začínáme?" řekl entusiasticky.
„Hou, hou, hou, jak jsi si tak jistý, že tě přijmu?" snažila jsem se ho zchladit.
„No, moc zájemců není, takže mám poměrně vysokou šanci na úspěch," zhodnotil to lehce. Provrtala jsem ho rozzlobeným pohledem. „Není to snad pravda?" bránil se.
„To že jsi jediný, neznamená, že tě přijmu. Musíš být dostatečně kvalifikovaný."
Chvíli se na mě díval jako by čekal, že něco řeknu. Když jsem mlčela i já, pronesl: „Čekám na podmínky pro přijetí." Nepřestával se usmívat. Jak si sebou může být tak jistý?
„Musíš mít všeobecné znalosti biologie a chemie a nadprůměrné znalosti v technice, hlavně v elektrotechnice," řekla jsem nadutě.
„Super, vše vyhovuje. Teď už mě přijmeš?" odmávl to rychle.
Zaraženě jsem na něj pohlédla. „Vše vyho...? Stejně si musíš napsat test, abych si tvé vědomosti ověřila," řekla jsem naštvaně.
Filip se jen zasmál. „No dobře. Zítra ráno přijdu do tvé laboratoře si napsat ten test." Zvedl se, vzal tác a začal odcházet. „Tak zítra v osm u tebe," mrkl na mě. Hned, jakmile jsem se otočila zpátky ke stolu, si ke mně přisedla mamka s taťkou.
„Zítra v osm u tebe? Že by ses třeba zeptala nejdřív svých rodičů, jestli to dovolí? Je to docela pozdě, mladá dámo," pověděla mi káravě máma. Otočila se a prohlédla si Filipa „Je vážně hezký a pracuje tady v institutu," nadšeně na mě pohlédla. „Je to rande, že?"
Protočila jsem oči. „Ne, zítra v osm ráno jde napsat přijímací test do mé laboratoře," odbyla jsem ji a začala konečně jíst.
Nadšení z máminy tváře trochu opadlo. „Škoda. No, ale až spolu budete pracovat, budete mít spoustu času se poznat," usmála se vítězoslavně. Znovu jsem obrátila zrak k nebi a dál jedla svůj oběd.
Druhý den ráno Filip napsal test s úspěšností devadesát osm procent, takže jsem ho musela přijmout. Do týdne jsme našli další tři techniky a začali vyvíjet ekologický paprsek. Náš výzkum postupoval neuvěřitelně rychle. Já s Filipem jsme pracovali na technologii paprsku a ostatní na přístroji, který by paprsek ovládal. Po několika týdnech spolupráce jsme se s Filipem sblížili a začali spolu chodit.
