„Neuvěřitelné," vydechla jsem. Rozhlížela jsem se všude okolo po městě. Všechny budovy byly z energetických stěn. Nikde žádný kus zdiva nebo kovu. Panely budov byly různě barevné - některé šedivé, některé světle modré a několik z nich i průhledné. Nevěděla jsem, jestli jsou vypnuté, nebo jen fungují jako okno, ale protože světle modré panely byly průchozí, ty průhledné ve vchodu asi bránili. Stovky Kaliďanů se procházeli po ulicích. Jejich tyrkysová kůže kontrastovala s béžovými obleky, které jim těsně obepínaly tělo. Nohavice i rukávy byly pokaždé jinak dlouhé, ale střih a barva byly vždy stejné. Co mě na jejich šatech zaráželo, bylo to, že jsem si nikde nevšimla zapínání.
Okolo nás se míhaly městská vznášedla ve tvaru kapky. Někteří obyvatelé se pohybovali na vznášejících se plošinách, asi 50x50 cm velkých. Do výšky pasu jim destička vysílala energetické zábradlí, aby je setrvačnost neshodila. Stavební panely poblikávaly, jak je lidi „otvírali" a „zavírali". Když někdo bydlel ve vyšším patře, přistoupil k jedné ze stěn mrakodrapu, okolo jeho těla se uzavřela krychle a neuvěřitelnou rychlostí ho vyvezla do jeho pokoje.
Po příliš krátké době, než abych si Kalido mohla pořádně prohlédnout, jsme došli k vyslanectví, kde na nás čekal delegát. Mně i Filipovi podali sluchátko a počkali, až si ho nasadíme.
„Vítáme vás v hlavním městě Isi. Doufáme, že se vám bude váš pobyt zde líbit," promluvila žena v popředí. Slyšela jsem zvláštní mlaskání a kníkání, ale ze sluchátka zazníval náš jazyk - dali nám překládací čipy. „Prosím následujte mě."
Žena i ostatní členové delegátu se otočili a rozešli se k budově za jejich zády. Když jsme byli od stěny asi dva metry, z šedivé se stala světle modrá. Prošli jsme stěnou a vešli do haly velvyslanectví. Místnost nebyla nijak velká, ale krásně vyzdobená. Na bílém nábytku stály stříbrné vázy, na stěnách byly pověšené přírodní krásy naší země a v rozích byly postaveny vázy s pár rostlinami také ze Země.
Velvyslankyně se k nám opět otočila. „Jak dlouho se zde zamýšlíte zdržet?" usmála se na nás.
„Rádi bychom jen pár hodin. Výklad a náklad má trvat tři hodiny, což by měly být asi čtyři jednotky vašeho času. Odjedeme, co nejdřív to půjde. Ne že by se nám tu nelíbilo, město Isi je opravdu krásné, ale let trvá dlouhou dobu a máme ještě spoustu práce," odpověděla jsem zdvořile. Muž, co stál hned vedle té ženy, se rozpovídal. Oni žádné sluchátko neměli, takže asi tlumočil. Když skončil, žena chápavě kývla.
„Jistě, tři hodiny jsou dost času. Povinnosti vyřešíme během chvilky. Doporučuji, abyste během svého volného času navštívili centrální náměstí a národní divadlo. V centru je jinak spousta dalších zajímavostí. Pokud budete potřebovat s něčím pomoct nebo poradit, neváhejte a kontaktujte nás." S posledními slovy mi podala vizitku a úzkou bílou tyčinku. Tyčinku jsem chytla mezi palcem a ukazováčkem. Po chvilce se z tyčinky vysunul světelný displej. Byl to mobilní telefon.
Zařízení jsem strčila do kapsy. „Děkujeme. Jistě se tam zajdeme podívat."
„Nyní jsou tři jednotky. V sedm odlétá vaše loď, takže navrhuji, abyste se v 6.1 dostavili na ministerstvo vesmírných věcí. Váš balíček tam bude připraven k vyzvednutí. Cestu najdete ve vašem ručním počítači." Ještě jednou jsem jí poděkovala a pak jsem s Filipem vyrazila na procházku po městě.
S nadšením jsem se na něj otočila. „Tak kam půjdeme nejdříve?"
Usmál se na mě. „Já mám docela hlad. Mohli bychom vyzkoušet nějakou místní specialitu," mrkl na mě. Trochu jsem se zarazila. Kulinářské speciality nejsou zrovna můj šálek čaje. Filip se nahlas zasmál. Chytil mě za ruku a táhl mě směrem do centra. Vlezl do první restaurace, kterou uviděl a nadšený se zastavil u recepce. Recepční ovšem tak nadšená nebyla. Její milý výraz přešel v bezradný pohled hned, jak si všimla, že nejsme zdejší.
