Nový začátek?

Part 4 - Další setkání

Děkuji za hodnocení a komentáře. :) Strašně to potěší. Užijte si čtení a doufám že novou kapitolu vydám co nejdříve. :-) 

Přesně jak jsem očekávala. Je 4:35 a já nemůžu spát. Zkouším znovu usnout, ale nic nezabírá. Čím je později, tím začínám být více nervózní. Přemýšlím a v hlavě se mi rodí všechny možné tragické scénáře. Snažím se zůstat co nejvíce v klidu, vždyť už se za chvíli dozvím co se stalo, nebo nestalo...

***

Přesně v 5:45 vyrazím z postele, jdu si vyčistit zuby a napsat mamce lístek:

Nemůžu spát, jdu s Robbiem ven. Nevím kdy přijdu. Pa Pa 

Potichu zavolám: "Bie pojď! Jdeme ven." Hlavně aby jsem nevzbudila mamku. Bie nejdřív vůbec nechápe proč by měl jít ven. "Vždyť je tak brzo!" Kouká mu z očí. Já si jen v duchu říkám: "To jsem si nedávno taky myslela."

Za chvilku už nadšeně běhá po venku a čeká kterým směrem se vydáme. Vyjdu směrem k výběhům, snažím se nedat na sobě nic znát, ale v hlavě mám pořád hrozný zmatek. Vypadala tak nešťastně, ale co když se mi to jen zdálo?  Ne, to určitě ne, to bych poznala...

Dojdeme na lesní cestu, pustím Robbieho z vodítka a rozeběhnu se s ním. Potřebuji už vědět co se stalo. Bie je nadšený a snaží se upoutat mou pozornost. Nedaří se mu to, tak mě po chvíli nechá a běží si svým tempem. Já před výběhy zpomalím a zapískám, okamžitě je u mě. Pohladím ho po hlavě a dál pokračujeme bok po boku.

***

Vyjdu ze stínů lesa a okamžitě vidím Rose. Sedí na tom samém místě, kde jsme se poznaly. Když si všimne že přicházím, otočí se a usměje se na mě. Oplatím jí stejným gestem, Robbieho nechám běhat po cestě a posadím se k ní. 

Dnes má na sobě modré tílko a černé kraťasy. Vlasy zapletené do hustého copu. 

"Co jsi mi potřebovala říct?" 

"Je toho víc." ¨Podívá se na mě a potom na Mystery, která se pase nedaleko od nás. "Na Mystery jsem od pádu nejela. Když teda nepočítám naše minulé setkání." Při té vzpomínce jí po obličeji přelétne krátký úšklebek. "Mimochodem, nikdo na nic nepřišel." 

"Mamka je neoblomná, k Mystery mě nechce pustit už vůbec. Chce jí prodat." Poslední slova už jen zašeptala a oči se jí zalily slzami. Přitiskla jsem jí k sobě a nechala jí plakat. 

Po chvilce se trochu uklidnila a podívala se na mě tím upřeným pohledem z kterého mám vždycky husí kůži. "Potřebuji od tebe pomoc. Říkala jsi že máš ráda koně. Že ano?"

"Ano, ale..." Nestihla jsem ani dokončit větu a Rose už pokračovala. Byla neklidná.

"To stačí, musíš mi pomoct!" Řekla to s takovým odhodláním, že nemělo cenu jí odporovat. Byla na 100% rozhodnutá, že kobylku zachrání. 

"Potřebuji aby jsi začala na Mystery jezdit. Jedině ty dokážeš ujistit mojí mamku, že není nebezpečná. O tom jsem skálopevně přesvědčená."

"Neumím jezdit! Nikdy jsem na koni neseděla! Jak ji mám přesvědčit?" 

"Na to přijdeš sama, uvidíš." A je z ní zase ta tajemná Rose. "Pomůžu ti, jak nejvíc dokážu, ale pořád mi není jasné, jak to mám udělat."

"Pro začátek stačí, když ke mně přijdeš několikrát na návštěvu. Mamka tě lépe pozná a všechno půjde hned lépe. Chodíme spolu do školy, takže jsme se poznaly při nějakém projektu. Co ty na to?"

"Dobře, kdy mám přijít?" 

"Zítra kolem třetí?"

"Přijdu slibuji!"

"V to pevně doufám, ale pamatuj: Není všechno takové, jaké se zdá... Ahoj zítra Lin!" 

"Ahoj Rose..." 

***

Cestou domů jsem jako na trní, neumím si v hlavě uspořádat tolik myšlenek najednou. Když přijdu domů, mamka už má přichystanou snídani, ale nic jí nepřijde podezřelé, takže se nevyptává. Díky bohu.