Nový začátek?

Part 2 - Rose

"Bie přestaň! Co děláš?! Nech mě!" Můj Zlatý retrívr se očividně hodně snaží mi zničit ráno. Podívám se na mobil a ani mě nepřekvapí že na displeji je přesně 5:45.  "Fakt díky." Povím mu rezignovaně a odejdu do koupelny. Mamka ještě spí, tak se obléknu a na stůl položím lístek.

Jdu s Robbiem na procházku, kolem 9 jsem zpátky. Lin 

Vezmu vodítko, zavolám psa a vyrážíme. Rozhodla jsem se jít směrem k výběhům s koňmi. Věděla jsem, že tu budu moci Robbieho aspoň na chvilku pustit z vodítka, protože sem nikdo nechodí. Alespoň ne v ranních hodinách. 

U výběhů narazím na malou holčičku, může jí být tak 7 nebo 8 let. Když jdu kolem ní podívá se mi upřeně do očí. Má velké modré oči a hnědé vlnité vlasy až do půli zad. Na sobě má světle růžové šaty. Docela mě to zarazí, protože nikde nevidím nikoho dalšího. Když kolem ní projdu, zase se otočí a pozoruje koně. Až teď si všimla, že tu mám i psa a jeden upřený pohled daruje i jemu. 

Sednu si několik metrů od ní a čekám. Určitě mám v plánu, teda jestli se tu nikdo další neobjeví, zeptat se jí na několik otázek. 

Ve výběhu který pozoruje vidím 6 koní. Tři hnědáci, bělouš, ryzák s odznaky a nádherný vraník. Přestože vraník je rozhodně nejkrásnější, na první pohled mě zaujme bělouš. Je to klisna která je nejdál od nás. Na první pohled je plachá, ale zvědavá. 

Na chvíli jsem úplně zapomněla, že tu se mnou někdo je, ale teď už vidím, že mě dívka nenápadně pozoruje. 

"Máš ráda koně?" Zeptám se. Nevím co mám čekat a tato otázka se tu přímo nabízí.

"A ty?" Odpověděla otázkou.

"Určitě se mi moc líbí, ale nikdy jsem nejezdila nebo něco podobného."

"Aha." 

"Jak ti mám říkat?" 

"Říkají mi Rose. A tobě?"

"Já jsem Lin. Máš ráda koně?"

"Ano." 

Je vidět, že mi ještě moc nevěří, ale já vím, že za tím něco musí být. Tohle není normální. Jak jí mám přesvědčit, že mi může věřit? 

"Nechceš mi něco říct?"

"Ne, díky." Řekla, ale poprvé jsem na její tváři viděla aspoň náznak úsměvu.

"Jdu s Robbiem ještě kousek dál, ale vrátím se tudy. Zatím ahoj." Zvedla jsem se a naposledy jsem se ohlédla po Rose. Musím jí dát čas. 

"Ahoj."

"Robbie! Poběž!" Zavolala jsem a dala se do běhu. Běžel vedle mě a vesele vrtěl ocasem. 

***

Vracím se asi po půl hodině, ale Rose sedí pořád na tom samém místě. Vypadá nervózně. Rychle těká očima z jednoho koně na druhého, ale přijde mi, že se vždy o chvilku déle zarazí u té bílé klisny. Sednu si znovu kousek od Rose a pozoruji koně. Všichni se klidně pasou a jen občas některý z nich zvedne hlavu nebo kousek popojde. Je to krásný pohled.

"Proč jsi tady?" Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, Buď teď nebo nikdy. 

"Ta bílá klisna, co tě tolik zaujala. Poznám to... Je-je je moje." Zakoktala se. Nevěřícně jsem se na ní podívala. A ona pokračovala. "Mám jí moc ráda, ale při mém asi posledním tréninku...Jsem z ní spadla." Když toto řekla, užuž jsem něco chtěla říct, ale ona mě svým pohledem umlčela. 

"Nebojím se, ale moje maminka mi zakázala jezdit. Vlastně za ní i kdykoli chodit. Zatím je to teprve 4 dny, ale mě se moc stýská. Nenechá se přesvědčit, zkoušela jsem už snad všechno. Vím že dneska bude dlouho spát, tak jsem se sem přišla podívat. Nesmí to zjistit!"    

Nějakou dobu vůbec nevím co jí mám říct. A ona se opatrně zeptá:

"Neřekneš jí to, že ne?" V očích měla takovou prosbu, lítost a odhodlání zároveň.

"Samozřejmě že ne."

"Díky. Za všechno."

Jen jsem se usmála a ponořila jsem se do vlastních myšlenek. Jak bych jí mohla pomoci? 

Z myšlenek mě vytrhl Bie, který se zvedl a sedl si těsně vedle Rose. Hned jak dosedl, bílá klisna okamžitě zvedla hlavu a přeměřovala si ho pohledem. 

V tu chvíli se Rose zvedla a než jsem stihla cokoli udělat, podlezla ohradník. 

"Jestli to maminka zjistí budu mít průšvih tak i tak. Prosím, dívej se." 

Zamrazilo mě, ale dívala jsem se dál. Rose šla pomalu ke kobylce a ona šla pomalu k ní. Naprosto jí věří, nemá žádné pochybnosti. Bez sebemenších problémů se vyhoupla na hřbet a pomalu začala chodit po pastvině. Najednou se rozcválala a já se začala hrozně bát. V tu chvíli Rose rozpřáhla ruce a usmívala se. Cválali tam křížem krážem po pastvině a já teď už absolutně v klidu seděla v trávě. Robbieho jsem radši vzala na vodítko, aby koně nevyplašil. Ostatní koně se úplně klidně pásli dál. 

Zpomalila a vydala se směrem ke mně. Došla i s kobylkou až k plotu a řekla:

"Nikdy jsem s Mystery nic takového nedělala. Stačí věřit a ono se to splní." Sesedla, naposledy jí pohladila a sedla si zpátky ke mně. Měla jsem slzy v očích, neschopná slova. Jenom jsem se na ní podívala. Přikývla.

"Budu věřit a ono se to splní. Myslím, že se ještě potkáme, ale už budu muset jít. Děkuji."

"Děkuji." Jen jsem špitla, ale ona už byla otočená zády a rozhodně odcházela stejnou cestou kterou jsem přišla já. Seděla jsem tam a přemýšlela o tom, co mi právě řekla. Nakonec jsem zavolala na Robbieho a i já jsem vyrazila domů. Nikomu nic neřeknu.

Než jsem šla spát, honilo se mi v hlavě tolik myšlenek, až jsem vzala papír a napsala si. 

• Děti nejsou vždy "jen dětmi" 

• Rose mi otevřela oči, ano ta malá holčička. Většina lidí si dítě ani nevyslechne. I já taková byla, s tím je konec. Děkuji ti.

• Stačí věřit a ono se to splní. 

• Věřím, že se s Rose ještě někdy potkám. 

A nakonec DĚKUJI.