Nový začátek?

Part 5 - Návštěva

Jak jsem mohla očekávat, hned jak ráno otevřu oči, stojí nade mnou Robbie a tahá mě z postele. Začnu nadávat, ale stejně souboj vyhraje. Vylezu tedy z postele a jdu do sprchy. 

Když přijdu dolů, mamka už dělá svojí obvyklou ranní snídani. Dám si chleba s marmeládou a čaj, posadím se vedle mamky a začnu jíst.

U snídaně si povídáme o těch každodenních nudných věcech, které u snídaně probírá snad celý svět, když v tom se zarazím a v následujících deseti sekundách stihnu udělat snad tisíc věcí najednou. Mamka totiž řekne:

"Dnes je takové vedro! Zavřete mě někam na hrad a nechte mě tam zmrznout!" Za normálních okolností bych se začala smát tomu, co to zase řekla, ale dnes se mi vybavilo něco takového: 

Hrad! Rose! Včerejší setkání! Návštěva!

Hned po této myšlence jsem se začala dusit chlebem, vyprskla jsem po stole i po mamce, která vůbec nevěděla co se děje čaj a zároveň jsem ztratila rovnováhu a spadla ze židle. 

***

Při obědě jsem mamce řekla, že dnes půjdu k Rose. 

"Mami, už jsem ti říkala, že se známe ze školy. Měli jsme spolu ten projekt."

"No dobře, ale..." V tuto chvíli jsem přestala poslouchat co říká. Až moc dobře jsem totiž věděla co mi chce říct. "Chovej se slušně.. Bla bla bla."

Tak to vyšlo dobře, čekala jsem, že budu mít větší problémy jí přesvědčit. Pomyslela jsem si.

***

Zanedlouho už jdu a hledám ulici, která je napsaná tím dětským písmem na papírku, který mi včera Rose vtiskla před odchodem do ruky. 

"Tady to je, super!" 

Rose bydlí na konci ulice v malém rodinném baráčku. Když jdu po příjezdové cestě, klepou se mi kolena a potí se mi ruce. Přece jenom, všechno to bude jedna velká lež. Vždycky se může někdo prořeknout. 

Ťukám na dveře a okamžitě mi otevírá Rose. Určitě už čekala. 

"Mamííí! Přišla moje kamarádka ze školy, může jít dál?" 

"Ať klidně jde." Odpověděla Suzanne. Že se tam jmenuje jsem se dozvěděla na poštovní schránce. Vynořila se přesně přede mnou. Čekala jsem všechno, ale tohle určitě ne. V mých představách to byla zlá žena s nepřístupným výrazem ve tváři, která upírá své jediné dceři vše na co si přeje. Puntíčkářka která nezapomíná. Byla to žena menšího vzrůstu, hubená a očividně potěšená, že jsem přišla.

"Jsi Lin? Vím jen jak se jmenuješ a že jste se s Rose skamarádily ve škole. Víc neprozradila ani muk." Přívětivě se usmála a já nestihla ani odpovědět a Rose už mě táhla nahoru. Byla jsem jí za to vděčná, čím méně toho bude její maminka vědět, tím lépe. A co jsem jí vlastně měla říct? Ve škole se skoro nepotkáváme a snažím se zachránit její klisnu? 

V pokoji u Rose to vypadalo přesně tak, jak jsem si to představovala. Světle fialové stěny a bílý nábytek, povlečení a závěsy v tmavším odstínu fialové, když by jste si všímali detailů, najdete tu i malé růže. Neřekly by jste, že jich tu je tolik, nejdou vidět moc, ani málo. Přesně akorát. 

Nášivka na polštářku

Barvami na sklo nakreslená na okně

Na bačkorách vedle postele

Zápisník a tužka na stole

A na mnoho dalších místech jsou nenápadné růže. Moc hezké. Ani mě to u ní nepřekvapuje, vždy originální. 

"Co máš v plánu?" Zeptám se. Otevře zápisník, ten s růžemi a posadí se vedle mě na postel. 

"Několik věcí, zaprvé..." Nedořekla, protože do pokoje bez zaklepání vběhla její mamka a nabízela nám všechno možné, od sušenek až po oběd. 

Doufám že se nová část líbila a budu ráda za jakékoli komentáře nebo hlasy. :)