„Čau Matěji, nechceš jít ven?" Řekl jsem mu do telefonu
„Jo proč ne?" Zasmál se
„Kde tě mám čekat?"
„U lesa"
„Co tam?"
„Uvidíš"
„Fajn" odpověděl jsem a položil telefon
«O 10 minut později»
„Čau"
„Ahoj" odpověděl jsem na pozdrav, „co budeme dělat"
„Když jsme jezdili s tátou po lese na motorce, všiml jsem si nějaké vyvýšeniny, napadlo mě, že by to mohl byt starý bunkr, tak by jsme se tam mohli podívat"
„Nemam nic proti"
Vedl mě celkem hluboko do lesa a už z dálky jsem to taky uviděl.
„To je ono?" Zeptal jsem se, kývl na souhlas, ovšem čím blíž jsme byli, tím jsem měl více pochybností.
„Schválně kdo dřív najde vchod" řekl už v běhu.
Neochotně jsem začal šplhat po malém, ale prudkém kopci a náhle jsem zakopl, jakmile se mi podařilo vstát, uviděl jsem železné dveře se zámkem
„Asi jsem to našel" zavolal jsem na něj, hned přiběhl, „jdeme tam?" Zeptal jsem se nejistě
„Samozdřejmě, máš strach?" Zasmál se
„Ne! Ale nemam z toho dobrý pocit, jestli je to bunkr, proč by bal zámek z venku a ne zevnitř?" Chvíli jsem si odmlčel „Vypadá to jako by něco mělo zůstat uvnitř"
„Jej, nedělej, to jsme sem nemuseli chodit" zakoulel očima
Klekl si a se skřípáním odemčel, podíval se nejistě na mě a pomalu, asi byl dost těžký, otevíral poklop.
„Vzal si aspoň baterku, když jsi sem chtěl jít?"
Zarazil se „však mám na telefonu" mávl rukou. Pomalu se ztrácel ve tmě. Neochotně jsem ho následoval. Slabým světlem z telefonu zkoumal okolí.
„Počkej, vrať se okousek zpět" vrátil slabé světlo na zeď napravo „vypadá to jako nějaká páčka ne"
„Zkus ji dat dolu, třeba rozsvítíš"
Pomalu jsem vykročil do neznáma. Hlavou se mi honili snad všechny horory, které jsem viděl, což mě ještě víc znervóznilo. Rychle jsem za ni zatáhl. Odněkud se ozvalo skřípání a pomalu se rozblikávali staré žárovky podobné těm v dolech. Stáli jsme na začátky dlouhé chodby svažující se dolů, nebylo vidět na konec. Než jsem stihl něco říct Matěj už kráčel. Mlčky jsem ho nasledoval. Už jsem byli dost daleko, když v tom najednou začalo blikat světlo, až zhaslo úplně. Zachvátila mě panika a Matěj na tom nebyl o nic líp. Zničeho nic se znovu rožnulo. Strnul jsem, v té chvíli by se ve mě krve nedořezal. Asi 10 metrů před námi stála postava muže. Vypadal divně, měl delší ruce než je typické a velmi dlouhé nehty, na sobě měl starou vojenskou uniformu, celou od krve. Otočil se, jeho oči byli cele černé, všechny zuby měl ostré jako žralok. Z pusy mu kapala krev. Rychlou chůzí se vydal k nám, asi nemohl běžet, protože kulhal. Začal jsem couvat, otočil jsem se a rozběhl. Matěj byl přede mnou. Narazili jsem na konec, nikde nebyl žebřík ani poklop. Matěj začal bouchat do plechu okolo sebe. Hledá východ, proběhl mi po mysli a přidal jsem se. Ten voják byl od nás asi 5 metrů, najednou se zase rozblikala světla, zhasla a když se rožla voják nikde jen žebřík vedoucí nahoru. Skočil jsem na něj, Matěj hned za mnou.
„Zavři to, dělej" křičel jsem na něj hned co vylezl, hned co jsme to zamčeli, rozběhli jsme se. V cestě se objevil chlápek. Zastavili jsme kousek před ním.
„Vy jste byli v tom bunkru že?" Kývl jsem
„Podle toho jak se tváříte jste je asi taky viděli"
„Jich je víc" vykulil jsem oči
„Víc než si myslíš"
„Co jsem zač, a proč najednou zmizel stejně jak se objevil?" Vyptával se Matěj
Najednou nás někdo střeli ze zadu do hlavy. Byli to 2 vojáci v civilu, kteří to asi hlídali. Odtáhli nás zpět, shodili dolu, zavřeli poklop a odjeli.
