- inspirováno skutečnými zážitky
Ahoj, jmenuji se Mike. Je mi 16 let a zrovna se vracím z města Ely, kde jsem byl nakupovat dárky, jelikož má máma narozeniny. Jdu pěšky k nádraží, protože je krasný slunečný den bez mraků, jsem ve skvělé náladě, snad nic ji nemůže pokazit. Přijícházím k autobusovému nádraží. Vejdu do budovy, abych si ještě koupil lístek na cestu domů.
Vyjdu druhou stranou a je šero, mám smíšené pocity. Podívám se nahoru. Vidím zatáhlou oblohu, všude jsou zvláštní letadla, které nevypadají, že jsou ze Země. Kamkoliv se okolo sebe podívám, vše je zničené, rozbombardované, zmocňuje se mě strach. Nikdo nikde, na nástupištích stojí opuštěné, ohořelé autobusy. V panice jsem málem zakopl o muže ležícího na zemi. Omluvím se mu a nedá mě to, se nezeptat co se stalo.
„Nemáte nějaké peníze?" vyprošoval se
„Jak se dostanu do Ruthu?"
Vysmál se mi, „ten je už dávno srovnaný se zemí." Znělo mi to pořád v hlavě. Nechápavě jsem se na něj díval, co se děje.
„Dej mi peníze"odsekl
Rozhořčeně jsem vytáhl jsem nůž, přitlačil k hrdlu a říkám.
„Jak se dostanu do Ruthu"
„Tam" ukázal „tam tím projdi" prstem mířil na bílou plochu světla nedaleko od nás. Nevěřícně jsem se na něj podíval a rychle se rozběhl k tomu místu, nevěřím co jsem to udělal, proč jsem vytáhl ten nůž. Kousek od toho zpomalím a nejistě pomalu dojdu k ní. Párkrát jsem si ji obešel a přemýšlel, zkusil jsem tam dát kus větvičky, která ležela kousek od toho a nic se s ní nestalo. Zhluboka jsem se na dechl, teď to zkusím s rukou,pomyslel jsem si, dám ji tam a rychle ji vytáhnu, nic se s tou rukou nestalo, jen se trochu třesu strachem. Zhluboka se nadechnu a nebojácně krůček po krůčku jdu vstříc bíle ploše. Z ničeho nic jsem se objevil v parku a sedím na lavičce.
„Tak tady jsi" uslyšel jsem za sebou známý hlas.
„Ahoj" otočil jsem se na kamarádku.
„Půjdeme k nám?"
„Můžeme mě je to jedno" pousmál jsem se na ni
Už jsem úplně zapomněl na to co se stalo v Ely. Přišli jsme k ní a rozlila víno. Chvíli jsme tak seděli a popíjeli. Prostě jen relaxovali. Po nějaké době mi přišlo jakoby se všechno zpomalilo, nebo to tak alespoň vnímám. A co ta televize, díváme se na ni, i když je vypnutá.
„Proč se na to díváme, když nic nehraje?" nechápavě jsem se na ni podíval
„Co děláme?" několikrát zamrkala a zamyslela se „to bylo divný, to je jako by nás něco hypnotizovalo" začala se smát. Z hloubky mysli se mi vybavili obrázky událostí z Ely.
Z venku se ozvala strašlivá rána a všechno zachvátila temnota, nešel vidět ani měsíc, na to tak co se stalo venku. Zapalovali jsme po jejím bytě svíčky, ale i to velké množství nestačilo na to, aby světlo prořízlo temnotu venku. Jelikož jsme nevěděli co máme dělat, sedíme na gauči a čekáme co se bude dít. Naši už tak velkou paniku neuklidňovalo ani to, že se neustále z různých směrů ozýval křik lidí.
„Něco tam je" špitla Val a ukázala na dveře vedoucí do obýváku, tam kde sedíme.
„Nic tam není" odvětil jsem s úsměvem, ale pořád ten prostor sledoval
Ze tmy se vynořila abnormálně velká postava. Nemá na sobě žádné oblečení, jen nazelenalou hrubou kůži, možná to jsou šupiny, ale ve světle svíček to nejde rozeznat. Místo nosu měl jen dvě dírky na středu tváře. Též té postavě chybí vlasy i obočí. Chvílí jsem se navzájem prohlíželi a rozběhl proti nám. Uviděl jsem bílé světlo a omdlel.
Probudila mě bolest z pevně stažených popruhů kolem ruk a nohou. Chvíle mrkání mi pomohla zaostřit. Ležím v malé místnost, celá je obložená kovem. Z ničeho nic jsem zase omdlel. Když jsem znovu přišel k vědomí, nemohl jsem otočit hlavou a do očí mi svítil louč silného bílého světla, okolo sebe jsem viděl nejasné siluety. Cítím já se mě dotýkají. Začínám se nekontrolovaně třepat a pomalu zavírám oči.
Najednou se strašně udýchaný probudím ve své posleli, nedokážu se ani pohnout nebo promluvit. Na sucho polknu, pomalu snižuj dechovou frekvenci a začínám se uklidňovat. Zavřel jsem okno, protože to vypadalo, že se blíží bouře a znovu usnu.
