Odešel jsem od Kageyami bez nějakého většího loučení. Kdy by mi dal ještě jeden polibek, tak už bych se asi ztratil. Bylo mi s ním neskutečně příjemně... Vůbec se mi od něj odcházet nechtělo. Já... já ho miluji! Sakra! Jsem to ale měkota... Naštvaně jsem nakopl první co mi přišlo do cesty.
"Ahg!" zakřičel jsem naštvaně. Každá buňka mého těla se chtěla vrátit. Zůstat u něj. Políbit ho. Mazlit se s ním...
Zavřel jsem za Hinatou dveře a vyhnal tak ven veškerou dobrou náladu. Nerozhodně jsem zůstal stát u dveří. Měl jsem chuť jít ven a dotáhnout ho zpátky. Ne! Nemohl jsem to udělat. Jeho rozhodnutí bylo odejít a já mu v tom přece nebudu bránit!
Smutně jsem položil ruku na studené dřevo dveří a povzdechl si. 'Do zítřka to přežiji...'
Byl jsem tak hluboce zamyšlený, že jsem nevnímal čas, cestu kam jdu... no prostě nic. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že nejsem zrovna daleko od mého domu. Loudavým krokem jsem se vydal tím směrem. Měl jsem trochu strach, aby se tady někde nenachomýtl Tsukkishima, ale když se do teď neukázal, tak se snad neukáže ani teď. Snad...
Konečně jsem se přemohl k tomu, abych odešel z chodby. Zasedl jsem v pokoji za stůl a začal dělat práci do školy. Moc jsem nevnímal, co tam píšu. Moje myšlenky byly někde jinde.
Sakra! Kdybych si na toho Tsukkishimu, tak bych teď neměl stažený ocas mezi nohama. Byl jsem si skoro až stoprocentně jistý, že se tady někde objeví a... Ne! To se nesmí stát! Se slzami na krajíčku jsem se rozběhl k našemu domu. Když jsem dorazil ke dveřím, tak už jsem skoro brečel. Vpadl jsem dovnitř a kdy by to šlo, tak bych zamkl i na třikrát.
Dneska se stejně měli vrátit rodiče, takže by tady Hinata ani spát nemohl. Radši jsem rychle uklidil poslední známky po tom, že tu byl. Šel jsem nakoupit a připravit oběd. Udělal jsem tonjir a rybu. Nebylo to nic moc, ale rodiče budou nadšený...
Všechno probíhalo celkem obyčejně. Sestra mě chtěla zabít, máma na mě křičela a tátovi to bylo jedno. Šel jsem si lehnout do pokoje, ale sestra mě hned vytáhla ven.
"Dlouho jsi nebyl doma, tak mi to alespoň vynahradíš procházkou!" usmála se na mě a nehledě na mé protesty mě vytáhla ven.
Vzala mě za ruku. Stejně jako Kageyama. Usmála se na mě. To už ale nebyl Kageyamův úsměv...
Teď jsem na něj ale musel na chvíli zapomenout, protože jsem tady byl se sestřičkou. Hodně jsem jí ublížil, tím jak jsem se neozval a hodlal jsem to napravit.
"Kde jsi vlastně byl?" řekla zvědavě.
"Byl jsem u kamaráda."
"Kamarád je pro tebe důležitější než sestra!" vyjekla ublíženě a nafoukla tvářičky jako křeček.
"Ne! To ne! Jenom..." nevěděl jsem, co mám říct.
Pravdu ji říct nemůžu a ve lhaní nejsem dobrý.
"Vždyť já se vlastně nezlobím!" řekla najednou smířeně a skočila mi kolem krku.
Pevně jsem ji objal a zatočil se s ní. Její zvonivý smích mě vždycky rozveselil.
"Koupím ti zmrzlinu." řekl jsem a vydali jsme se ke stánku.
Rodiče přišli domů. Otrava! Pořád samé 'Jak jsi se měl?' 'Co si dělal?' 'Nebylo ti smutno?' Rychle jsem je odbyl, naobědval se s nimi a zavřel se do svého pokoje. Zapnul jsem si hudbu do sluchátek a snažil se nemyslet na tu oranžovou palici. Naštvaně jsem zabořil hlavu do polštáře. Voněl po Hinatovi... Bleskově jsem ho odhodil pryč a schoulil se do klubíčka. Proč jsem tak zoufalý, když jsem bez něj jenom pár hodin!?
Koupil jsem sestřičce zmrzlinu. Byla nehorázně šťastná. Tak jako vždycky. Usmál jsem se na ni.
"Arigato!" usmála se na mě cela upatlaná.
Jenom jsem kývl a posadil se vedle ní na lavičku. Už jsem si myslel, že je všechno dokonalé, ale pak jsem si všiml toho blonďatého dlouhána, který si to mířil přímo k nám. Na sucho jsem polkl a pobídl sestřičku k rychlému odchodu.
"Co se děje? To si ani nemůžu sníst svoji zmrzlinu?" obrátila se na mě ublíženě.
"Prosím! Jenom pro dnešek! Zítra ti koupím-"
"Ahoj. Na chvilku si Hinatu vypůjčím." usmál se Tsukkishima na moji sestřičku a pohladil ji po hlavě.
"Nesahej na ni! Eh!? Pusť mě!" rozkřikl jsem se na něj mezitím, co mě táhl pryč. Dotáhl mě za roh a... co!? On mě pustil!
Automaticky jsem od něj začal couvat. Nechtěl jsem ho ani vidět!
"Prosím tě klid! Já jsem se ti chtěl omluvit..." řekl a smutně sklopil hlavu.
Nevěděl jsem, co na to mám tomu tupci říct. Obrátil jsem se k odchodu.
"Počkej!" zvolal najednou a přitáhl si mě za rameno zpátky.
Chytil mě za bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí.
"J-já... je mi to moc líto a chci ti říct..." zaváhal a nejistě uhnul pohledem.
"Slibuji ti, že se do mě jednou zamiluješ!" řekl najednou a nebezpečně se přiblížil.
Hladově mě políbil a dlouze se mi podíval do očí. Otočil se k odchodu a zmizel za rohem. Moje tělo jako by ztuhlo. Moje hlava nevěděla, co si o tom má myslet. Otřel jsem si ústa od jeho slin. Kdy by předtím nepřišel Kageyama, tak si mě ten týpek v klidu znásilní a teď po mně chce, abych se do něj zamiloval!? Není to tak trošku blbec!?
