The Avengers - Salvation of Westeros

3. Kapitánův příběh

Tak konečně přidávám další kapitolu, trvalo mi to déle než jsem chtěla, ale pořád jsem se nemohla dokopat k tomu ji napsat... xD  Snad budete spokojeni, je trochu kratší, ale příště by zase měla být relativně dlouhá ;)
(1201 slov)
*Stark 

*Steve*

„Dobrá, tak se do toho pustíme." Řekl jsem a odkašlal si. Maisie s Tonym se na mě dívali a výjimečně byli zticha.

Ten den jsem dostal od Furyho zprávu, že mě v noci čeká mise. Jednalo se o napadení jedné ze základen Hydry a získání nějakých tajných informací. Letěli jsme letadlem nad základnu, kde měl můj tým vyskákat na střechu. Skočil jsem jako první, bez padáku, protože jsme byli relativně nízko a já se spoléhal na svůj štít. Když jsem byl asi uprostřed pádu, spatřil jsem něco, co vypadalo jako trhlina ve vzduchu, asi něco jako červí díra a dokonce to vcucávalo jako červí díra, protože i když jsem byl několik desítek metrů od ní tak jsem se k ní postupně příbližoval a nemohl jsem s tím nic dělat. „Bylo to docela děsivé..." řekl jsem a na chvíli se ponořil do vzpomínek.

„Steve! Co se to s tebou děje?!?" křičela Hillová.

„Já nevím, je tu nějaká červí díra, která mě chce vcucnout! Nemůžu s tím vůbec nic dělat!!" Ach, proč mi to tolik připomíná tu chvíli, kdy jsem mířil letounem přímo do ledu. V tu chvíli jsem byl také naprosto bezmocný a ztrácel jsem všechny, které jsem miloval. Teď jakoby se to dělo znovu.

„Steve! Hej Steve! Jsi v pohodě?" zatřásla se mnou Maisie a já se probral.

„Jo, promiňte, jen jsem zavzpomínal..."

„Jestli nechceš, tak nám to nemusíš vyprávět tak podrobně, stačí, když řekneš to podstatné." Řekla Maisie a povzbudivě se na mě usmála.

„Ne, to je opravdu v pořádku, budu pokračovat." Odpověděl jsem a usmál se na ni.

Červí díra vypadala zblízka ještě děsivěji než z dálky, v tu chvíli jsem si pomyslel, že už asi chápu, proč měl Tony po tom, co odvedl atomovku do červí díry takový depky.

Odtrhl jsem oči od hořícího ohně a podíval se na Tonyho, ten mi pohled opětoval s trochu bolestným výrazem v očích.

Když mě díra vcucla, bylo všude kolem mě černo a všechno se točilo, jediná věc, které jsem se mohl pevně držet, byla můj štít. Netuším, jak dlouho jsem takhle padal, ale najednou se pode mnou objevila malá bílá tečka, která se každou chvíli zvětšovala. Když jsem byl dostatečně blízko ní, uviděl jsem skrz ní jen sníh a led. Doufal jsem, že přistání nebude moc tvrdé. Neustále jsem se blížil ke konci červí díry, bál jsem se kde, vypadnu. Už jsem byl na okraji, proletěl jsem skrz a... BOOM! Dopadl jsem na led pokrytý asi 10-ti centimetrovou vrstvou sněhu. Naštěstí jsem pod sebe stačil dát svůj štít, takže se mi nic nestalo, jen jsem byl trochu potlučený, ale i tak to nebylo nic příjemného. Vstal jsem, abych se rozhlédl, kde to vlastně jsem, ale ihned jsem se přikrčil, protože jsem uviděl postavy celé v černém, jak chodí se a tam. No, kdyby to bylo možné, tak bych řekl, že jsem na Zdi v Západozemí! Vypadá to úplně stejně. Trochu jsem se nadzvedl, abych se mohl podívat přes okraj toho, kam jsem dopadl. Když jsem to udělal, trochu se mi zatočila hlava, protože pode mnou byla neskutečná hloubka. Sakra! Vždyť to musí být Zeď, to nemůže být nic jiného! A jako potvrzení jsem zaslechl něčí hlasy: „Lorde Mormonte, přiletěl havran ze Zimohradu se zprávou pro Sněha."

V tu chvíli jsem si říkal, že to musí být nějaká zlý sen a že se určitě za chvíli probudím. Jenže pořád se nic nestalo a já tam trčel na stejném místě. Napadlo mě, že jsem měl vlastně docela štěstí, že jsem dopadl na Zeď a ne za Zeď. Ale jinak jsem měl v hlavě prázdno, nevěděl jsem co se to se mnou děje, proč jsem tady a co mám vlastně dělat a tak jsem se rozhodl, že si půjdu sehnat nějaké oblečení, ve kterém tady nebudu vypadat tolik nepatřičně. Plížil jsem se po Zdi a přemýšlel, jak se můžu dostat nepozorovaně dolů, když jediný způsob jak sem přijít, nebo odejít je výtah. Vyloučil jsem možnost skoku ze Zdi i to, že si tam jen tak napochoduji s tím, že jsem Captain America, to by mi asi neprošlo. Nakonec mi nezbyla jiná možnost, než omráčit jednoho člena Noční Hlídky a vzít mu oblečení a zbraně. Aby tady neumrzl, přisunul jsem ho k ohni, tak aby si ho hned někdo všiml, a sám jsem se vydal na cestu dolů. Než jsem došel k výtahu, musel jsem se otočit a jít zase zpátky, protože jsem si tam zapomněl štít. Ten jsem si připevnil na záda a schoval pod těžký, černý kožešinový plášť. Znovu jsem se vydal na cestu dolů a modlil se, aby se mě nikdo na nic neptal, nebo mě něčím nezaúkoloval. Cestu jsem naštěstí zvládl bez potíží, dole bylo rušno, všude někdo pobíhal, nebo cvičil. Když jsem se tak na ně díval, přemýšlel jsem, co bych asi zvládl s mečem já. No tady to radši zkoušet nebudu, asi by to moc dobře nedopadlo.... Chvíli jsem je pozoroval a pak jsem uslyšel to, co vám zachránilo život. Slyšel jsem jak si lord Mormont povídá s Jonem Sněhem:

„Byly zprávy dobré?" ptal se Mormont.

„Ne, bohužel." Odpověděl mu Sníh se sklíčeným výrazem na tváři. Aryu prý něco divného uneslo. Podle popisu to vypadalo jako létací medvěd. A podle toho co říkal Robb, Arya spadla z okna a když už skoro dopadla, tak tam přiletěla ta podivná věc a odnesla ji."

Dál už jsem neposlouchal, protože mi bylo jasné, že to něco asi není ze Západozemí. Vzal jsem si koně a vyjel z brány s tím, že jsem byl poslán hledat další bratry do Noční Hlídky. Naštěstí mi to prošlo a mohl jsem projet. Za zatáčkou jsem sesedl z koně a přemýšlel, co budu dělat teď. Bohužel jsem nepředvídal a nevzal si sebou mapu, ale řekl jsem si, že cesta by mohla vést na Zimohrad, tak jsem to risknul. Koně jsem popohnal, aby se vrátil zpátky na Zeď a já se vydal na cestu. Snažil jsem se běžet co nejrychleji a každou chvíli jsem kontroloval oblohu, zda se na ní neobjeví nějaká červená šmouha. A taky, že se za nějakou dobu  objevila, jenže neletěla, ale začínala padat. Snnaži jsem se běžet ještě rychleji, jenže už to nešlo, bál jsem se, že k vám nestihnu doběhnout včas. Štěstí mi naštěstí přálo i teď a vy jste nepadali přímo dolů, ale padali jste v oblouku, takže jsem se ocitl přímo pod vámi a mohl vám pomoct.

"Tak to je konec, zbytek už znáte taky. A nemáme něco k pití? Docela mi vyschlo v puse."

„Jo, máme obyčejnou vodu, tady na." Podala mi Maisie měch s vodou.

„A co budeme dělat teď?" zeptal jsem se.

„No já bych teď šel spát a zítra vyřešil, co bude dál." Zívl Tony.

„Já souhlasím."

„Já také." Kývla spokojeně Maisie. „Tyjo, co by se asi stalo, kdybys nezaslechl rozhovor Jona a Mormonta?" zauvažovala Maisie nahlas.

„Pravděpodobně bys ležela rozpláclá někde ve sněhu a já bych se na to koukal a nemohl nic dělat." Řekl Tony bez obalu. „Upřímně, jsem tvůj hlas nikdy neslyšel radši, než v tu chvíli kdy jsme byli s Maisie jen pár metrů od země."

„Jo, to rád slyším." Ušklíbl jsem se. Co jiného taky od Starka čekat, pomyslel jsem si. Vážně by mě zajímalo, jak to tady bude zvládat, bez těch jeho vymožeností a bez normálních věcí, které se v 21. století používají v každodenním životě. No, nechám se překvapit. „Tak dobrou noc."

„Dobrou." Odpověděli mi oba nastejno.