Just Friends.

Zápletka

"Neřeš kde jsem to zjistila, prostě chci odpověď" řekla jsem naprosto vážně.
"Ale tohle není tvoje věc.." Odmlčel se. "Sakra Andy! Jsi můj kamarád, chci to vědět!" Dala jsem si ruce v bok a čekala. "Tohle nemá cenu." Klesl hlasem a šel ke dveřím. "Našla jsem to na netu.."chytla jsem ho za rukáv a tím ho zastavila. "Prosím, proč..proč si měl problém?" Zašeptala jsem. Naklonil se ke mě a podival se mi do očí. Měla jsem motýlky v břichu a byla jsem nervózní. "Udělal jsem pár..blbostí. Dál to rozebírat nebudu." odsekl.

Po téhle konverzaci jsem ho pár dní neviděla. Celkem mi to pomohlo srovnat si myšlenky. Když jsem měla dost toho našeho věčného nebavení se, šla jsem za ním po škole domů. Uslyšela jsem za dveřmi povědomé hlasy. "Neměl by ses ji vyhýbat, mrzí ji to!" to je Mia? Co? "Běž pryč, nezajímáš mě, ty, ani Ona!" to celkem zamrzelo. Prudce se otevřeli vchodové dveře a z nich vylezla Mia. "Lucy.." ztuhla. "Chtěla jsem mluvit s Andym, myslím, že už není třeba." otočila jsem se a šla domů. Pak už jsem za sebou jen slyšela různé nadávky směřované na Andyho. Bylo mi to jako jedno, ale celkem mě to mrzelo.

Doma jsem si sedla k počítači a projela sociální sítě. Nic nového. Počkat. Zastavila jsem se u článku, který psal, celkem dost jasně.."VŠICHNI ZPĚVÁCI ČI ZPĚVAČKY POZOR! JE TO SOUTĚŽ! Soutěž se bude konat příští měsíc v hale!" skvělé. Mohla bych to zkusit.

**

O pár dní později.

" Ne, opravdu mi to nevadí. Pochopíš to konečně" Mia se mi opět nevěnovala. Volala si se svým novým klukem. Ani nevím jak se jmenoval. Celkem smutný. Seděly jsme na obědě a já se snažila do sebe nacpat kousek jídla.  Nějak mi to nešlo, neměla jsem hlad. Pořád jsem se nebavila s Andym a nějak jsem si zvykla. Nevím k čemu přirovnat mé pocity. Je to smutek,nenávist a taková menší zlost. Vyhýbali jsme si navzájem.

Po škole jsem šla pomalu domů a myšlenky směřovaly k Andymu. Chtěla jsem mu napsat,omluvit se,popřípadě se i sejít,ale nešlo to. Nebyla jsem na to tolik odvážná. Hodila jsem kabelu do pokoje a zapla si notebook. Nic nového..

K večeru jsem se rozhodla,že se půjdu projít. Jen tak,urovnat si myšlenky. Mamka s tím moc nesouhlasila,ale nakonec mě pustila.

Se sluchátkama a kapucí přes hlavu jsem vyšla ven. Do tmy. Do té báječné tmy,kde nemusím předstírat jak moc jsem v pořádku. Nebyla jsem v pořádku. Byla jsem na dně. Ruce se mi třásly a slzy se tlačily na povrch. Jsem sama,a je tma, můžu si to dovolit. Sedla jsem si na lavičku a dala si tváře do dlaní. Když jsem ho konečně našla,konečně..tak jsme se přestali bavit. To nechápu. Proč ja? Proč teď? A proč mě to tak mrzí. Vydržela jsem bez něj takovou dobu. Možná je to tím.

Čas ubíhal strašnou rychlostí. Když mi mamka začala volat, všimla jsem si,kolik je hodin. Půl 11. Sakra. Vzala jsem jí to a řekla,že už jdu. Ani ve snu by mě nenapadlo,že ho potkám.

Teď a tady. Stál přede mnou a koukal se mi do očí. Lehce se pousmál a šel ke mně blíž. "Promiň" zašeptal a chytl mi ruku. "Tohle ti jen tak neodpustím" ruce jsem položila podél těla a se slzami v očích jsem doslova utekla. Nechápu co se teď stalo. Bylo to tak rychlý. Ani jsem nepřemýšlela.

Doma jsem si dala sprchu a hned šla spát. Bude mi dlouho trvat, než se vzpamatuju.

Konečně další (sice krátká) část. Omlouvám se za chyby a doufám,že se líbilo. 😊