Just Friends.

Flashback

Když mě mamka ráno vzbudila, cítila jsem, že se něco stane. Byl první den prázdnin a já za pár hodin měla jít k Andymu domů. Oba chodíme do deváté třídy zdejší školy. Vyčistila jsem si zuby a mamka mě volala ke snídani. Hodila jsem na sebe kraťase a tílko a šla do kuchyně. Mamka zrovna nandávala snídani na talíř, když taťka došel domů po noční. Bylo tu divné ticho. Taťka si vzal svoji porci snídaně a šel do ložnice. "Mami, dneska jdu za Andym" oznámila jsem ji, když jsme dojedly. "Jasně, pozdravuj jeho mamku" pohladila mě po vlasech. Což mi připomnělo. musím se učesat. Rychle jsem doběhla do pokojíčku a před zrcadlem jsem si rozčesala vlasy a sepnula do culíku. Zakřenila jsem se na sebe a šla do předsíně. Vzala jsem si boty a vyšla ven. Andy bydlel jen dva domy od nás, takže jsem nemusela v takovém teple chodit daleko. Zazvonila jsem a čekala kdy mi někdo otevře. Otevřela mi jeho mamka. "Dobry den" pozdravila jsem s usměvem. "Lucy..pojď dál, Andy na tebe už čeká" pustila mě dál a zavřela za mnou dveře. Vždy, když jsem přišla, měli tu takovou divnou..vůni. Vonělo mi to, ale vonělo tak nějak divně. Nikdy jsem nepřišla na to, co to je. A nikdy jsem se nezeptala, přišlo mi to nevhodné. 

Věděla jsem přesně kde má Andy pokoj, tak jsem se ani neptala. Ještě jsem se vrátila za jeho mamkou a pozdravovala ji od mé. 

Zaťukala jsem na Andyho dveře. "dále" řekl. Když jsem vstoupila stál u postele a usmíval se. "Ahoj" pozdravila jsem ho a objala. "Ahoj Lucy" opětoval mi úsměv. Sedli jsme si na postel a začali si povídat. 

Večer

"Měla bych jít domu.." klesla jsem hlasem. "Ještě ne" udělal smutný obličej a chytl mě za zápěstí abych nemohla nikam jít. "Už je pozdě" cukla jsem rukou. "není a sedni si,nebo uvidíš" zasmál se a shodil mě na postel. "Co uvidím?" provokativně jsem se usmála a on mě začal lechtat. To snad ne! Začala jsem se strašně smát. "Andy přestaň!" křičela jsem a smála se. "nenene" vyplázl na mě jazyk a lechtal mě dál. Házela jsem rukama kolem sebe abych Andyho nějak odstrčila. 

Asi po pár sekundách přestal. Díky bohu. Přišla k nám do pokoje jeho mamka a oznámila mi, že už musím domu, protože ji volala moje mamka. Klasika. Řekla jsem ji, že se s Andym jen rozloučím a hned půjdu. Zavřela za sebou dveře a já se otočila na Andyho. Objala jsem ho a celou svoji silou jsem ho držela. "Tak pa" řekla jsem mu, ale odmítala jsem se ho pustit. "Ahoj" řekl mi. Drželi jsme se. Pořád. Asi 2 minuty jsme se tak drželi a pak jsem ho teda nakonec pustila. "Napíšeme si, ahoj" řekla jsem mu ještě mezi dveřmi a šla domů. 

Když jsem přišla domů táta s mámou seděli v kuchyni u stolu a mlčeli. Pozdravila jsem je a šla rovnou do pokoje. "Beruško, pojď sem na chvilku prosím.." zavolal táta. Sakra, co jsem provedla? Vrátila jsem se do kuchyně. "Posaď se.." klesla hlasem mamka. "Stalo se něco?" posadila jsem se a položila si ruce na stůl.  "No vlastně. Dostala jsem lepší práci.." začala mamka. Zvedla jsem obočí na důkaz, že ji vnímám a chci aby pokračovala. "Což znamená, že se budeme stěhovat Lucy.." pousmála se. "Prosím?" zakašlala jsem. Zeptala jsem se i když sem ji rozuměla. "Budeme se stěhovat, na konci prázdnin. Do LA. Budeme bydlet v novém domě, ty budeš chodit na jinou školu, všechno bude nové.  A dokud tam budu mít práci, tak tam budeme žít. Už se nebudeme stěhovat drahoušku" Táta viděl, že se mi to moc nelíbí a chytl mamku za ruku. Lehce ji stiskl aby ji tak naznačil, že to bude v pořádku. 

"Ale já nechci pryč. Mám tu Andyho, je to můj nejlepší kamarád!" zvedla jsem hlas a stoupla si od stolu. "Zlato, tam si najdeš jiné kamarády. Musíme se tam přestěhovat, jestli chceme mít víc peněz. Musíš to tak vzít. I mě se nechce, ale na to si zvykneme. Občas se musíme obětovat pro ostatní, i přes to, že se nám nechce a nelíbí se nám to." slyšela jsem, jak se ji v půlce věty zlomil hlas. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a utekla do pokoje. Lehla jsem si do postele, vzala si telefon do ruky a volala Andymu. "Andy?" řekla jsem, když mi to zvedl. "Ano?"  

"Stěhujeme se.." ukápla mi slza. 

O pár týdnů později 

"Ale já to už nijak nezměním sakra! Nemůžu za to! Ty to nechápeš?!" křičela jsem na Andyho. On se jen zasmál. "Víš co, tak si táhni. Vypadni! Nezajímá mě to." Otočil se a nechal mě tam. Nechal mě tu samotnou. Začaly mi kapat slzy a nevěděla jsem, jestli jít za ním, nebo jít domů. Nechám to tak. Však on dlouho naštvanej nebude.. 

Pár dní po tom dni co jsme se pohádali mi přišel vzkaz. Takovej menší papír, co mi asi napsal. Byl zmačkaný a zaškrtaný. Jediné co se dalo přečíst bylo: 

"Ahoj Lucy, 
mrzí mě, jak jsme se pohádali. Moc mě to mrzí a chybíš mi. 
                                                                                      S laskou, Andy."