Just Friends.

Možná není láska pro každého.

Uběhlo pár dní od Toho dne. Dne, kdy se mi sám osobně Andy omluvil. Trochu jsem o tom přemýšlela. Možná bych mu mohla dát ještě šanci, aspoň jako kamarád. Hodně mi chybí. Sice se mu snažím vyhýbat co nejvíc to jde, ale chybí mi. 

Vždy, když se mi nepovede se mu vyhýbat, tak se mu dívám do očí, do těch nádherných očí. Jsou to jako dva svítící diamanty. Miluju jeho oči, úsměv, tělo...asi bych měla přestat. I kdyby jsme se zase usmířili, budeme jen kamarádi. Bude to tak lepší. 

Prudce jsem otevřela oči v moment, kdy mě učitelka vyvolala k tabuli. "ehm, na co jste se ptala?" učitelka se na mě podívala přes její tlustý brýle, a pokřivila rty. "To snad nemyslíte vážně, Slečno!" pravdou je, že všem říká Slečno či Pane, jen kvůli tomu, že si nepamatuje jejich jména. Přijde mi to absurdní, aby si nepamatovala naše jména. Aspoň ty jména. "Opravdu nevím" pokrčila jsem rameny a podepřela jsem si hlavu. 

Poslední hodinu jsme měli biologii. Předmět pro mě celkem nezáživný a nepotřebný. Ušetřeme si to povídání o tom, jak k životu je třeba biologie apod. Vše probíhalo jako vždy. Učitel přišel do třídy, diktoval výpisky a my jsme jen poslouchali a psali. Jenže..(ano, je v tom háček) poslal mě do kabinetu. Což nebylo nic strašného. Do doby, než jsem tam potkala Andyho. Byl u kostry a snažil se ji vzít tak, aby se s ní nic nestalo. "Sakra" zamumlal, když mu nešlo s kostrou pohnout. "Chceš pomoct?" zašeptala jsem, je malá pravděpodobnost, že to slyšel. "ou. Ahoj" otočil se na mě. Takže to slyšel. Jak mě to dokáže překvapit. Vždycky všechno slyší. "ahoj" pousmála jsem se a šla jsem dál pro nějaký listy. "Tohle je prosím, moje nová holka" zasmál se a dal ruku kolem kostry. Bylo to tak vtipný, že sem se neubránila smíchu. "Co se směješ?" zakřenil se. "Ne, jste spolu..krásní. Ale měl by si říct své přítelkyni vyřídit, že je až moc vyhublá" vážně? To tě nenapadlo nic jineho? Achjo. 

"Neurážej mi moji holku" zamračil se. Pustil kostru a udělal krok ke mně. V tu chvíli jsem ztuhla. "Já..chci se omluvit" Sklopil zrak a nervózně si hrál s prsty. "Andy.." radši drž hubu, nebo zase řekneš nějakou kravinu. "Lucy.." řekl se stejným tónem v hlasu jako já. Udělal další krok blíž. Teď jsem byla malinko nervózní. Lehce mi chytl ruku a udělal menší krok aby stál co nejblíž u mě. Nahnul se ke mne a přibližoval se. Na tenhle okamžik jsem čekala strašně dlouho. Odpadla ze mě nervozita. Teď to byli motýlci v břiše a tlukot srdce. Bylo absolutní ticho, slyšeli jsme jen naše zrychlené dechy. Ještě pořád nic nebylo a já to nedokázala vydržet. Tak sem udělala první krok a políbila jsem ho. Byl stejně překvapený jako já. Bylo to tak..kouzelný.  Tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Nikdy. 

Pomalu jsem šla domů a přemýšlela o Andym. Nevím co si mám teď myslet. Jsme v pohodě? Nebo snad ne? Chce něco víc? Nebo chce být jen kamarád? 

Tyhle otázky se mi honí hlavou od toho polibku. A nejhorší na tom asi je, že sem si něco uvědomila. Zřejmě..pravděpodobně...možná ho miluju. Ale jen možná. Co si to nalhávám, miluju ho. Strašně moc. Je to možný, že ho miluju tak moc? Uplně jsem zapomněla na Miu. Hned jsem vzala mobil a zavolala ji. Chvilku to zvonilo a pak mi to vzala. "Mio? Za deset minut u mě?" souhlasila a položila mi to. Došla jsem domů a hodila si věci do pokojíku. Doma opět nikdo nebyl tak jsem si zapnula rádio. Někdo zazvonil. To bude nejspíš Mia. Otevřela jsem dveře a venku stála moje kamarádka. Nejlepší.. 

Vše jsem ji řekla. Nejdřív mi nechtěla uvěřit, ale potom ji to nějak zapadlo do sebe. Větu, co mi řekla nikdy nezapomenu. 

"Víš, možná láska není pro každého" 

Opět se omlouvám za chyby a snad se trochu líbí :)