Láska neni Sázka/Sázka neni Láska

7.

Will
Rychle jsem popadl Jamesovu bundu a zkoušel jsem jsem ho popadnout kolem ramen, jestli půjde sám.
Josh se jen nemotorně kymacel, že strany na stranu bylo vidět, ze byl opilý.
Vyvedl jsem ho z místnosti.
Na tváři se mi rozlil čerstvý vzduch.
V tom baru bylo doopravdy šíleně dusno.
Sáhl jsem do Jamesovy bundy a vytáhl klíčky od Porsche.
Otevřel jsem auto a naložil Joshe do auta. Hrst ubrousků už Nestačilo, sáhl jsem do kapsy a vytáhl Jamesuv kapesník s nápisem: Můj synáček.
Hold ho budu muset použít.
Pridrzel jsem mu ho na Ráně.
"Joshi, musíš si to chvíli držet sám, já musím řídit!"
Dal jsem Joshovu ruku na čelo a pripoutal jsem ho, i když Josh chtěl spíš ležet.
Vklouzl jsem na místo řidiče, nastartoval jsem auto a ono se rozjelo.

Cesta byla jako na potvoru pekelně dlouhá.
Nejbližší nemocnice byla až na druhé straně města.
Snažil jsem se ignorovat povolenou rychlost, i když bych neměl, ale tohle byla Naléhavá situace.
Celou dobu jsem se modlil, aby mě nepristihnul nějaký policajt.
Najel jsem na celkem pohodlnou silnici a dal pokračoval, směrem má jihozápadní část města.
Kouknul jsem se dozadu na Joshe, stále si držel kapesník na Ráně a oči mel doširoka otevřené a vyvalene, ale byl bílý jako stěna.
Otočil jsem se zpátky, abych sledoval dění na silnici.
Bylo 1:02 ráno.
Město obklopovala tmavá noc, svítili jen pouliční lampy, které byli na stranách.
Zezadu se ozvali dávivé zvuky a Josh se rozkaslal.
"Ne teď nemůžeš zvracet, teď proste ne!"
Bylo pozdě, Josh ze sebe vyloudil zbytek alkoholu co v něm zůstalo.
Tohle mi Rawy ani James neodpustí.
Do cíle zbývalo, tak patnáct kilometrů.
Myslel jsem, že mě omyjou.
Josh stále kašlal, jako magor, ale nic jiného krom toho už ze sebe nevyloučil.

Krom toho cesta vedla v pohodě.
Přemýšlel jsem, co teď asi dělá James.
Zjistil snad, kdo je ta jeho dívka na jednu noc?
To nevím, do hlavy mu nevidím.
Josh konečně přestal kašlat.
"Kde to jsem?"
Nemel jsem sílu na tuto otázku odpovídat.
Překvapilo mě, že už se víckrát neptal a dokonce si u čela stále držel ten kapesník.
Znova jsem juknul na hodiny.
1:23
Do cíle zbýval, tak kilometr.
"Výdrž Joshi, už tam budeme!"
"Kde budeme?"
Zase nebudu odpovídat, asi by to stejně nepochopil.

Zahlédl jsem velký modrý nápis: Nemocnice.
V duchu jsem zajásal!
Konečně!
Nemocnice svítila jako vánoční stromeček.
Především ta okna, takovým prudkým světlem, celou dobu jsem jel po klidné cestě, kde bylo jen pár pouličních lamp a najednou mě to doslova boda do očí.
Zaparkoval jsem, vyskočil z auta a běžel k Joshovi.
Ještě pořád mel oči otevřené dokořán.
Chytl jsem ho za rameno a vyvedl z auta.
Zamknul jsem a vedl Joshe k nemocnici.
Stále nebyl schopen chůze, spis jsem ho tahnul než vedl.

Zavedl jsem ho ke vchodu, kde byla recepce.
Bylo to tam všechno tak bílé a čisté.
Sám jsem tu nikdy nebyl, byl jsem jen v nemocnici v Oak Street, z vyvrtnutym kotníkem. Docela hezká hnedovlaska na recepci se na mě usmála, ale jak spatřila Joshe zbledla.
"Potřebujeme na.."
Skočila mi do řeči. "Vím, kam potřebujete, k doktorce Bundlisové, ale ona odešla domů a.."
"Jak odešla domů? Je tady raněný. Kdo ho ošetří?"
"A co se stalo?"
Vysvětlil jsem ji, co se Joshovi stalo, ona mezitím se naklonila a vzala Joshovi kapesník z rány, aby se podívala.
"To je, ale velmi vážné zranění, musím ihned doktorce zavolat. Mohl by ho ošetřit doktor Glenn, ale toho bych vám nedoporučovala," Řekla
Vytáhla telefon, vytukala číslo a přiložila si sluchátko k uchu.
"Cloe? Musíš okamžitě do nemocnice, je tu raněný. Rána na čele, rozrizl si to o střep. Jo. Tak hlavně přijeď," zavesila.
"Doktorka tu bude co nevidět."
Kývl jsem, posadili jsme se na lavičku.
Pokoušel jsem se na Joshe mluvit, aby zůstal při vědomí.
Věta, že doktorka tu bude co nevidět, nebyla tak zdaleka pravda.
Od telefonátu uběhlo asi půl hodiny, než sem ta doktorka doopravdy přijela.
Ani paní z recepce to neviděla moc bíle, nervózně preslapovala ze strany na stranu, sem tam na nás koukla, jestli jsme v pohodě, podala Joshovi nové obvazy a kapesníky, často když jsme se nekoukali, dělala ze něco dělá na počítači, aby bylo vidět ze něco dělá.
Když konečně ta doktorka přiběhla, spraskla ruce radostí. Byla také docela mladá, s kastanovymi vlasy stažené do drdolu.
"No Cloe, konečně jsi tady."
Doktorka ještě stále lapala po dechu.
"Který z vás je ten raněný?" změrila si nás pohledem.
Pak se rozesmála.
"To byl vtip, tak pojďte."
Dělá si z nás legraci? Ona se někde poflakuje, zatímco Josh tady mohl málem vykrvacet?
Za to jak jsem ho zachránil, bych mel dostat čestné uznání.
"Tak pojďte, šup. Za mnou!"
Pobidl jsem Joshe, aby vstal.
Ovšem ten zase upadl do bezvědomí.
Sakra!
"Leno! Zavolejte pro zdravotní sestry! Tohle bude vážný!" štěkla doktorka.
Nervózně jsem polknul.
To už tu byli! A celkem tři.
Vezli před sebou i lehátko.
"Rychle ho sem, dejte!"
Vzal jsem Joshe a dal ho na lehátko.
Naposledy jsem mu stiskl ruku a odjel!
Zůstal jsem tu jen s tou recepční!
Sedl jsem si opět na lavičku a přemýšlel jsem.
Koukl jsem na hodinky.
2:11
Ten čas letí sakra rychle.