PPP - prostě perverzní povídky

PPP NO. 6 - Hračka

Dveře velkého sálu se rozlétly dokořán. Všichni se otočili ke zdroji hluku, někteří s vyděšeným výrazem, několik s naprostou oddaností a těch pár zbylých se vzdorem a pýchou. 

Ve dveřích se objevil anděl, někdo by si to mohl myslet, ale jedině prvních pár vteřin, pouhých několik vteřin. Dříve než oči zaznamenají celou postavu a všimnou si pohrdání v očích a zla, které z nich sálá.

To byla ona, Černá paní, Morfana přinášející jenom zkázu a utrpení, ta která nezná, co je to být poražena nebo ponížena. Prozatím dosáhla všeho, co chtěla. V černých šatech zvýrazněných rudou krajkou a vyšíváním, ve vysokých botech na šněrování stála ve vstupních dveřích. Pohlížela na všechny ze svého vrcholu pohrdání, ona tu byla ta, co všechno řídí.

 Pohnula se, jen tak ledabyle, aby se neřeklo. Pak s úsměvem naprostého uspokojení  sledovala, když sebou pár nejbližších otroků vyděšeně trhlo. S bázní se dívali do naleštěné podlahy sálu a neodvažovali se vzhlédnout vzhůru. Co kdyby je potrestala jenom za to, že se nevhodně podívali a nebo jen proto, že se jí chce? Ona byla taková.

Konečně se rozešla, jakmile zhodnotila situaci jako vyhovující. Vysoké podpatky ostře klapaly a byl to vlastně jediný zvuk v celém sále. Všichni otroci a zbylí sloužící si nedovolili vyloudit jakýkoliv zvuk. Se srdcem staženým strachem očekávali záměry Černé paní!"Asene!" vykřikla a její hlas se vryl do mysli všech okolo. Ti otrlejší sebou  jen cukli, pár nových otroků e však  ještě více přikrčilo k podlaze, snad se snažili i splynout s leštěným mramorem. Jediné její slovo a způsobovalo jim taková muka. S pohrdavým úsměvem se dívala na reakce svých poddaných, milovala když mohla ubližovat.Rázně usedla na velký trůn uprostřed sálu a kývla na muže v černém plášti jehož obličej halila kápě, okamžitě předstoupil před trůn a hluboce se uklonil, ještě než se plně narovnal sundal svou kápi na ramena a odkryl tak svou zjizvenou tvář. Dříve musel mít naprosto úchvatnou tvář, jeho ostře řezané rysy vypovídaly o jeho předchozí kráse, kterou však překrývaly hrozivě vypadající jizvy, jizvy z mnoha bojů a střetů. I když mu jednoznačně hyzdily tvář, on na ně byl hrdý, vyjadřovaly jeho poslušnost své paní a neutuchající utrpení, které způsoboval v čele svých vojsk."Přejete se mi má paní?" oslovil jí a podíval se jí zpříma do očí, okamžitě ho zasáhl ten šokující rozdíl jejího vzhledu a povahy. Její pronikavě zelené oči s perfektními dlouhými řasy by jí určitě záviděla leckterá porcelánová panenka, taková, co je stále vystavená za sklem. Jiskry vzdoru a čirého zla však od tohohle záměru rychle odrazovaly."Samozřejmě, že něco chci!" odsekla a pleskla svým jezdeckým bičíkem do dlaní tak silně až od něho odlétly jiskry. Asen potlačoval bolestný výraz. Ten její bičík nenáviděl, dokázal člověka ovládat a to doslova. Morfaně stačilo jenom pouhé pomyšlení a ten, který pocítil jeho dotek, se svíjel v křečích bolestí či chtíče."Omlouvám se má paní!" stále neuhnul pohledem, dál vzdorně hleděl do její tváře, věděl, že mu to zajišťuje jakési uznání a možná právě proto velí nejhrůznějším armádám království, známým i daleko za hranicemi."Víš jak nerada plýtvám časem!" vstala ze svého trůnu a během okamžiku stála nebezpečně blízko Asenovi, po zádech mu přejel mráz a chlupy na rukou se zježily v husí kůži, Dál však vzdoroval svým pohledem i teď na vzdálenost pouhých desítek centimetrů, přestože měl strach, že ho jiskry v jejích očích spálí."Omlouvám se.""Na omluvy si nepotrpím!" usmála se, vypadala tak sladce a nebezpečně zároveň, zdvihla svůj bičík a zastavila s ním kousek od obličeje Asena. Ztuhnul, očekával bolest, ale nepřišlo vůbec nic. Místo toho uslyšel smích své Černé paní a viděl bičík, který se oddálil od jeho obličeje, držel se, aby nevydechl úlevou."Nebudu přeci plýtvat čas, ne?" otázala se. "Tak co? Povedlo se vám to? Máte toho, pro kterého jsem vás poslala?""Ano," odpověděl prostě Asen."Výborně," promluvila a v jejím hlase bylo slyšet potěšení a zvrhlá radost. "Přiveďte ho!" přikázala ostře a pak dodala: "musíme přeci přivítat našeho hosta!"Asen se odvrátil od Morfany a pokynem paže dal najevo svým vojákům, aby přivedli kořist z jejich posledního nájezdu na vesnice v království. Zatímco Morfana okázalým způsobem znovu usedla na svůj trůn, tam kam patřila. S dokonalým úsměvem čekala až dva vojáci dostrkají jejího nového zajatce. Byl to mladík pouze v kalhotech, bos a bez košile, mohlo mu být tak sotva dvacet, podle perfektně vypracované hrudi a množství svalů na jeho pažích v něm každý poznal válečníka, tedy spíše žáka bojové školy, ještě nebyl dostatečně starý na to, aby byl pasován na rytíře. Jeden z bratrů Dakenových, jmenovitě ten mladší Odarn. Ti dva patřili mezi hrstku psanců a lupičů, těch co se nevzdávali a dál tvrdě bojovali za své přesvědčení za její sestřičku, vílu Dobra."Doufám, že cesta byla příjemná?" promluvila jako první Morfana, aniž by se obtěžovala na nějaké zdvořilostní fráze k pozdravu a i toto optání byl jedině výsměch. Podle rozedraných mladíkových zápěstí všichni poznali, že byl vláčen za koněm, musel klopýtat dlouhou cestu po svých, ubíjen nejen slunečním žárem, ale i výsměchem vojáků a nemilosrdnými ranami bičem, když se opozdil."Nic lepšího jsem si nemohl přát!" odpověděl a sálem to zašumělo, i ty nejotrlejší sloužící se pozastavili nad jeho troufalostí, i na tváři Asena se objevil údiv.Morfana se rozčílila, takhle s ní nikdo nebude mluvit! Stejně jako před chvíli, kdy před trůnem stál Asen, během několika málo vteřin stála před svým zajatcem a hrozila mu svým jezdeckým bičíkem. Tentokrát to však nebyly jen plané výhrůžky, bičík vystřelil vzhůru a zaryl se do kůže pod bradou s ohromnou bolestí zaútočil na Odarna. Nevykřikl, jen bolestně zkroutil tvář a jakmile Morfana povolila tlak bičíkem, klesl na kolena. Jeho nahá hruď se pokryla potem."Víš kdo jsem chlapečku?" naklonila se k Odarnovi a tvrdě šeptla."Černá mrcha?" procedil skrze pevně semknuté zuby."Jak se opovažuješ?" vykřikla a na holá mladíkova záda dopadla rána bičíkem, zkroutil se v bolesti a než se vzpamatoval, dopadla další, následována bolestnou křečí."Však ty to jednou přehodnotíš!" donutila ho pomocí kouzla vstát, nebyl schopen odporovat. Jeho oči však vyjadřovaly ten největší odpor, i když jeho skoro bezvládné tělo se kouzlu podřídilo, jeho mysl ne! Morfana si tohohle odporu všimla a doplnila ho o další ránu svým bičíkem, tentokrát ho však nechala na holé kůži hrudi a její vztek a zloba vypálila do kůže ohavnou ránu. Otroci se bolestivě odklonili."Odveďte ho do podzemí a ukažte mu všechny hrůzy, které ho čekají, pokud se nepodvolí mojí moci!" kývla na dva vojáky, přesně ty samé, které Odarna přivedli, tentokrát ho spíše odtáhli."Proč s ním ztrácet tolik času?" namítl Asen a nabídl se: "Dovol mi to s ním provždy skoncovat, vždyť Vás tak urazil!""Mlč!" zarazila Asena Morfana, "chci ho mít ve svých řadách, co myslíš, jak to zapůsobí na ty, kteří mi stále odporují, když budu mít ve své moci jednoho z bratrů Dakenových? On bude můj!" uzavřela celou událost Morfana a v očích jí zajiskřilo čiré zlo. Asenovi rysy zvrdli, moc dobře věděl, co myslela tím "můj", tohle místo vždy patřilo jemu!***Po zdi stékala studená stružka vody, po chladném kameni si razila cestu a pak dopadla na zem v ostrém kap! Následovaly jí i její sestřičky a kapající voda působila na znavenou mysl mučením jako ostrý šíp. Všude bylo jinak ticho, kromě toho monotóního bubnování kapek vody a vlezlé zimy. Uprostřed tmavé kobky stál mladík, dalo by se říct visel na řetězech, kterými byl připoután, i kdyby však byl volný, nezmohl by se k útěku. Už třetí den ho mučili. Vznášel se ve zvláštním stavu vědomí a sladké temnoty únavy, možná až hlubokého bezvědomí. Ale ještě se jeho věznitelům nepovedlo ho úplně zlomit, stále měl v očích to pohrdání tímhle místem, vším co se v těchto zdech odehrává a nejvíc pohrdal tou, která všemu vládla. Černá paní, hubená a vysoká blondýnka, kterou by jste za ztělesnění zla v žádném případě nepokládali. To však byla ona, jako anděl s bodavými šípy hořkosti, zkaženosti a bolesti.Hlava mu visela bezvládně u hrudi, plné nespočtem šrámů a krvavých podlitin, památka na nekonečné hodiny bolesti, při kterých křičel a svíjel se v bolestné agonii. Dokola však odpovídal jasné NE!