The Soul of Werewolf

Nepřítel

Zase jsme se vydali na lov, byl podzim a les hrál žluto hnědou barvou. Všude bylo listí a větvičky. Došli jsme k nějaké farmě.

Byla tam skupinka lidí a několik koní. Pod námi zapraskaly větvičky a lidé se otočili směrem k nám. Měli zbraně a blížili se. My jsme byli ve své lidské podobě a El jim dala znamení, že se nemají čeho bát. Oni nám samozdřejmě nedůvěřovali natolik aby složili zbraně. Byli mi povědomí, jako bych je znala. Bohužel jsem si už skoro nic z původního života nepamatovala. Když se přiblížili a viděli naše obličeje, někdo vykřikl ,,To je ztracená dcera Jamese! To je Leo!" všichni k nám najednou běželi a nemohli tomu, že mě vidí uvěřit, já se jich lekla a zacouvala jsem za své druhy. I když jsem celou dobu doufala, že se něco takového stane, teď jsem cítila něco co se nedalo popsat,jako kdybych k smečce patřila a již se od ní nechtěla vzdálit. Zakopla jsem o kořen,zaklínila se mi tam noha a já spadla na zem. Seděla jsem na zemi, hleděla na ně a přibližující se lidé zastavili. Něco si šeptali a pak na nás zase namířili zbraně. Pochopili situaci. Ztracená dívka se nalezla, ale nepamatovala si nic ze své minulosti mezi lidmi a byla ve společnosti naprosto neznámých osob. Začali na nás střílet, El a ostatní začali utíkat. Já měla nohu zaklíněnou mezi kořeny a nemohla jsem vstát. Po tak dlouhé době jsem se zase cítila v ohrožení života. Tentokrát ze strany, kterou bych nečekala, tedy kdybych ještě byla člověk. Už jsem k nim nepatřila, oni ve mě viděli nepřítele, stejně jako já v nich.

Podařilo se mi zaklíněnou nohu vyprostit a začala jsem utíkat taky. Utekla jsem do hlubokého lesa, k horám, tam mě snad nenajdou vlkodlaci ani lidé. Teď byl můj nepřítel celý svět.