The Soul of Werewolf

Host

Po několika týdnech utrpení se mi konečně podařilo ulovit dostatek jídla, abych mohla přežít. Měla jsem to štěstí, že se mi v horách podařilo najít malou jeskyňku, ve které teď žiji. Je z ní vidět na horu Kibo*. Samota je hrozná, ale je tu klid, teplo a jídlo, takže si nemůžu stěžovat. Ve chvílích, kdy venku prší přemýšlím o svém krátkém životě a snažím se vzpomenout na svou zapomenutou minulost.

V jedné takové chvíli jsem ulyšela cosi zašramotit kousek od jeskyně... Nastražila jsem všechny svoje smysly, může to být kdokoli a může se mě pokusit zabít. (S největší pravděpodobností to taky udělá...) Cítím pach krve... Krve, která voní nebezpečně a zároveň mě neskutečným způsobem láká k sobě. Jako by mě to přímo volalo. Zvednu se a jdu se podívat blíž... Tak 200 metrů od mé jeskyně ležel na zemi jakýsi muž. Prohlédla jsem si ho a hned na první pohled jsem poznala, že je to taky vlkodlak. Byl v bezvědomí a strašně zakrvácený. Všude měl hluboké rány, nejen od zbraní. Bylo nad slunce jasné, že se popral s jiným vlkodlakem. S jiným vlkodlakem?! Jestli mě najde, je konec... Sama se mu neubráním. Ale přece ho zde nemůžu nechat. Pokusila jsem se ho zvednout, ale byl na mě moc těžký. Nic jiného mi nezbývalo... Přeměnila jsem se a se svou nově získanou silou jsem ho svými tesáky chytla za triko a odtáhla do jeskyně.

Přihodila jsem do ohně pár polínek, aby bylo hezky teplo. Rány jsem mu ošetřila pomocí bylinné mastičky, kterou mě naučila dělat moje babička. Jsem jí neskutečně vděčná za to, že mě to naučila, protože bych už možná byla mrtvá. Díky mastičce, teplu a jeho nadpřirozené schopnosti regenerace se rány hojily velmi rychle. To bylo dobře, věděla jsem, že to přežije. Uvědomila jsem si, že se mi docela líbí. Měl husté černočerné vlasy, které mu spadaly do obličeje. Měl bledou pleť a ostré rysy, působil drsně, ale vycházela z něj pozitivní energie a duševní krása. Jeho věk jsem hádala tak na 22. Dívala jsem se na něj pohledem, který jasně naznačoval, že jsem se ztratila v myšlenkách a v tu chvíli se probudil. Zamhouřil oči, ozhlédl se kolem sebe a pak se nevěřícně podíval na mě. Jeho nádherné modré oči mě pozorovaly a já cítila, jak se v nich utápím. Chvíli jsme tak na sebe hleděli, měřili jsme se od hlavy k patě, on nasál mu vůni a pak se mě potichu zeptal: ,,Kdo jsi?'' ,,Leo, uhm... Víc o sobě bohužel nevím... A vy?'' ,,Já... Já jsem Lewis. Lewis Blake.'' dodal tak nádherným hlasem, že ani anděl nemá hezčí, asi jsem se zamilovala.

*Kibo - naděje