Stíny temné duše

Kapitola 2. Vzpomeň si

Ve své rozjařenosti jsem si ani nevšimla temného stínu, který se pomalu plíží přímo ke mně. Až v poslední chvíli jsem si začala uvědomovat náhlé ticho všude kolem mě. Až teď jsem si všimla, že za mnou někdo je. Otočím se rychlostí blesku, ruce připravené k obraně. V této pozici musím vypadat strašně legračně. Ovšem to co uvidím, není vůbec vtipné. Popadne mě strašný strach.
,,Nechte mě být!" zakřičím a rozeběhnu se. Pořád se ohlížím za sebe. Přemýšlím, jak si získat odstup. Ostře zabočím do jedné boční uličky, pryč od útočníka. Obrovský muž v kápi, která mu zakrývá obličej se rozeběhne za mnou s nožem v ruce. Vzdálenost mezi námi se postupně zmenšuje. Skoro mě má. Znovu se k němu otočím. Zahlédnu jeho oči. Jsou hypnotizující, děsivé, bez špetky citu.  Něco mi připomínají. Ale co? Nemohu od něj odtrhnout pohled. Moje osudová chyba. Zakopnu o jednu z mnoha krabic poházených po celé uličce. Padám bezmocně k zemi. Moje hlava narazí na beton a já padám do mdlob.

Jsem uvězněná v hořícím domě. Snažím se najít cestu ven. Úzkou chodbou vběhnu do koupelny, kam se plameny prozatím nedostaly. Hledám cokoli, co mi pomůže ven. Pohledem bloudím po místnosti. Konečně najdu svou záchranu. Okno. Musím vylézt oknem, ale to je moc vysoko. Vylezu na sušičku a snažím přelézt na poličku pod oknem. Pomalu na ni pokládám jednu nohu a zkouším jí zatížit. Snad pode mnou nepraskne. Přitáhne se jednou rukou za okenní rám a přesunu na poličku i druhou nohu. Teď už vidím ven. Všimnu si muže na naší zahradě, jak si pohrává se zapalovačem a podivně se usmívá. Najednou vzhlédne k oknu, kde se nacházím. Jeho oči. Jsou děsivé a já od něj nedokážu odtrhnout zrak. Ozve se zvuk praskajícího dřeva. Padám k zemi. Slyším něčí hlas z vedlejší místnosti. Je plný hrůzy a beznaděje. Nevím, kdo to je, ale vím, kvůli komu je tak vystrašený. Kvůli muži se zápalkami. Nenávidím ho.

Probudím se. Nechávám oči zavřené a snažím se vzpomenout si, co se stalo a z jakého důvodu mě tak bolí hlava. Najednou se mi vše vynoří v hlavě. Tma, ulice, zloděj. A v neposlední řadě ten sen. Co mě ovšem udivuje je fakt, že mě nebolí záda z tvrdé země, ani mi není zima. Otevřu oči a chvíli bloudím zrakem po okolí ve snaze aspoň přibližně zjistit, kde vlastně jsem. Kousek od sebe vidím stromy a pár květin, jenže nic z toho není živé. Jsou nakreslené. Nakreslené na štěně mého pokoje. Díky bohu. Jsem doma. Ale, jak jsem se sem dostala? Z myšlenek mě vytrhne máma, právě vcházící do dveří.
,,Já tě vzbudila?"
,,Ne, ne, už jsem byla vzhůru.
C-co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostala? Kdo mě přivedl?"
,,Jak to myslíš? Přišla jsi asi ve dvě ráno dveřmi. Trochu hlučně, ale přesto jsem si jistá, že na vlastních nohou." zmateně mi odpovídá mamka.
,,Nebylo mi nějak dobře. Asi jsem byla trochu mimo." snažím se to zamluvit. Nejspíš je lepší, že máma o přepadení nic neví. Vyšilovala by. V tom si něco uvědomím: ,,Kolik je hodin?!"
,,Bude jedenáct."
Sakra! Škola! Proč mě nikdo nevzbudil? Jakmile si máma všimne mého vyděšeného pohledu, začne se smát: ,,A pokud máš strach, že jsi zameškala školu, tak bys měla vědět, že u učitelky jsi omluvená z výuky z důvodu nevolnosti."
Ona vždy, díky bohu, myslí na všechno. Vděčně se na ni podívám. Jenom na mě mrkne a s úsměvem na rtech odchází pryč. Také se usměju a zahrabu se do peřin. Pobolívá mě hlava, ale dá se to v klidu přehlížet. Když už mám dneska volno, hodlám toho plně využít Uznávám, že můj plán obsahuje převážně spánek a jídlo, ale i to se přeci počítá, ne? A navíc mám po včerejším večeru pocit, že si trochu odpočinku zasloužím. Takže mám nabitej program.

Po přibližně dvouhodinovém spánku vyjdu ze svého pokoje a namířím si to přímo do kuchyně, k ledničce pro něco k jídlu. Cestou zpátky narazím na mamku, která se právě vrátila z práce.
,,Jak je vidět, už se cítíš mnohem lépe." konstatuje se značným pobavením v hlase. Uvědomím si, že jsem se jí chtěla na něco zeptat. Místo odpovědi se tedy velmi zjednodušeně otáži: ,,Hořel nám někdy dům?"
Ztuhnou jí rysy. Veškeré známky úsměvu jsou rázem pryč.
,,Ty si to pamatuješ?" zeptá se sklíčeně. Co? To znamená že to nebyl sen ale vzpomínka? Přemýšlím co říct. Po chvíli dojdou k názoru, že nejlepší pro nás obě bude neutrální odpověď.
,,Jenom trochu. Jak se to stalo?"
,,Slavili jsme zrovna tvé páté narozeniny. Tvé a.....tvé sestry."
Vykulím oči: ,,Já mám sestru??"
,,Ne," poli ně, ,,už ne." snaží se zadržet slzy. Proč mi to nikdy neřekli? Cítím se zrazená. Ale zároveň mi došlo, jak těžké pro ni muselo být o ní jen přemýšlet, natož mluvit. Jsem moc zvědavá, jak to tehdy bylo a jestli něco ví o muži se zápalkami.
,,Na chvíli jsme s tvým tátou odešli do vedlejší místnosti pro dort. Ani nevím co se stalo. Uslyšeli jsme vás křičet. Snažili jsme se k vám dostat, ale plameny nám zatarasily vstup. Zavolala jsem hasiče. Když přijeli, poslali nás před dům, do bezpečí a snažili se vás zachránit. Nejdříve někdo z nich k nám přinesl Olivii. Začali jí oživovat, ale bylo moc pozdě." Mámě po tváři začnou téct slzy. Chvíli jí trvá, než může pokračovat: ,,Mysleli jsme, že už nestihnou zachránit ani tebe. Trvalo to dalších deset minut, než tě našli. Bylo to s tebou zlé, ale stal se zázrak. Naštěstí jsi se jen nadýchala kouře a kromě boule na hlavě ses nijak nezranila." dokončí se slzami v očích. Vší silou ji obejmu. Tolik si toho prožila. Ztratit jednu z nás pro ni muselo být zdrcující.
,,Běž si raději zabalit věci na zítřek. Čeká tě brzké vstávání a dlouhá cesta." navrhne mi už trochu veselejším hlasem. Pomalu se vydám do pokoje a přemýšlím o všech nových informacích a hlavně o Olivii. Jaká byla? Jak vypadala? Byly jsme si hodně podobné? Tyto otázky mě pronásledují celý den a ani večer se jich nemohu zbavit. Nakonec po dlouhých hodinách bdění konečně usnu.

Další část je tu. Omlouvám se, že je to zatím nudné, ale slibuji, že se to brzy zlepší :).
Pettka